Cicero: Znárodnění je katastrofou pro stát

Když stát násilně přebírá majetek proti vůli vlastníků, nazýváme to znárodnění. Náš vlastní stát zasáhlo znárodňování přesně před jednašedesáti lety, v roce 1948, když se moci chopili komunisté. V historii to však nebyl ojedinělý případ, kdy stát zkonfiskoval majetek ve prospěch většiny. Už v době starověkého Říma předkládalo zákony o rozdělení soukromého majetku mnoho populistických politiků. Řečník a politik Cicero ale takovéto návrhy zákonů tvrdě odsuzoval.

Cicero byl republikán a věřil, že stát nemá být zlodějem, ale ochráncem občanů a jejich majetku. Zdálo se mu nevhodným i to, aby stát požadoval od svých občanů daň z majetku, pokud není ve válce či v hluboké krizi.

Stát by podle Cicerona neměl zanedbávat zájmy jednotlivců, ale naopak dbát na to „aby každý podržel, co mu patří, a aby nebylo poškozeno jmění soukromníků ve jménu obce." Myšlenku znárodnění považoval takřka za velezradu: „A jaká horší morová nákaza může být, než je toto?"
Mínil, že stát musí poskytovat ochranu občanům a jejich majetku, a nikoli být zlodějem toho, co není jeho. Pokud stát „krade", podkopává tím základy, na kterých je vystavěn, a tím ohrožuje svou vlastní existenci. Stát totiž podle Cicerona stojí především na „svornosti, která nemůže trvat, jestliže se jedněm majetek odnímá a jiným daruje a spravedlnosti, jež zcela hyne, nesmí-li každý člověk podržet to, co mu patří."

Cicero toto tvrzení dokládá na příkladu Sparty. V kdysi nejmocnější řecké obci se ve třetím století před naším letopočtem moci chopili tyrani, kteří vyhnali aristokraty, zkonfiskovali jejich majetek a odmítli se řídit starými zákony. Mocnou Spartu s obdivovanou Lykurgovou ústavou tak postupně proměnili v bezvýznamné provinční městečko.

Rok 1948 násilně připravil mnohé československé občany o jejich majetek. Po 41 letech ale komunistický režim padl a stát pomalu začal vracet majetek původním majitelům. Podobná paralela se odehrála už před více než 2000 lety, ve městě Sikyón.

Jistý Arátos vyhnal v roce 251 př.n.l. ze Sikyónu tyrany, kteří tam vládli celých padesát let. Po jejich vyhnání povolal zpět šest set vyhnanců, kterým byl státem zkonfiskován majetek. Uvědomoval si však potíže s uspořádáním majetkových poměrů. Na jedné straně bylo nespravedlivé, aby trpěli chudobou ti, které přivedl zpět z vyhnanství a jejichž majetek již vlastnil někdo jiný. A na druhé straně nepokládal za spravedlivé, aby se rušilo padesátileté vlastnictví, které po tak dlouhé době mnoho bylo získáno i jako spravedlivý majetek - dědictvím, koupí či věnem. Pro zachování svornosti obce, nesměli být zkráceni původní majitelé ani majitelé bývalí. Arátos problém vyřešil odškodněním. Nechal odhadnout cenu majetku, a buď přemluvit aktuální majitele, aby se nemovitostí vzdali výměnou za hotovost, anebo hotovostí odškodnil nově příchozí.

Znárodňování často bývá populisty interpretováno jako jistý druh spravedlnosti. Podle nich je totiž nespravedlivé, aby jedni měli o tolik více, než druzí. Copak je ale spravedlivé, aby se stát jako poslední zlodějíček sápal po majetku, jehož majitelem se někdo stal před mnoha lety či dokonce stovkami let?

Povinností státu je dbát práva. Ovšem, v jeho zájmu je také hlídat, aby nevznikala velká propast mezi chudými a bohatými, kdy na jedné straně bohatí neustále bohatnou a chudí ještě více chudnou. Takový stav logicky přináší nestabilitu, nezřídka ústící ve vznik diktátorských režimů. Prvním krokem nového diktátora často bývá právě znárodnění. Nikoli však v zájmu lidu, jak se slibovalo, ale v zájmu nového režimu. Nespravedlnost totiž zřídka dláždí cestu ke spravedlnosti. 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4 (8 votes)