Cicero: O věcech veřejných

Spis De re publica, neboli O věcech veřejných, od Marka Tullia Cicera, nám může na mnohých místech připomínat Platonovu Ústavu. Cicero čtenáře seznamuje se svým pohledem na státní zřízení a dochází k závěru, že nejlepší je to zřízení, které v sobě nese prvky monarchie, aristokracie a demokracie zároveň. První dvě knihy probírají jednotlivé typy ústav a oslavují ústavu římskou. Další dvě knihy pojednávají o principech spravedlnosti ve státě a o mravním stavu společnosti. Třetí dvojice o výchově a o ideálních politicích.

Spis je bohužel dochován jen z části na tzv. palimpsétu (znovu popsaný kodex). Samostatně byl tradován spis, který byl závěrem šesté knihy, pod názvem Scipiónův sen.

Marcus Tullius Cicero se narodil v roce 106 př. n. l. v Arpinu, jako syn aristokrata. Měl to štěstí, že se již v mládí mohl dostat do kontaktu s největšími řečníky té doby, totiž Markem Antoniem (143–87 př. n. l.) a Liciniem Crassem (140–91 př. n. l.), který údajně hovořil nejčistší latinou. V Římě se mu dostalo nejlepšího právnického vzdělání od tehdejšího známého právníka a řečníka Scaevoli. Od stoika Diodota a akademika Filóna z Larissy se mu dostalo řečnické i filosofické vzdělání. Své znalosti ještě zdokonalil studijním pobytem v Řecku a v Malé Asii. V roce 78 př. n. l. trávil čas na Rhodu, kde ho Molón, učitel řečnictví, získal pro střízlivější přednes. Již kolem roku 70 př. n. l. byl považován za nejlepšího řečníka Říma. Velice rychle dosáhl vysokých úředních funkcí. V roce 63 př. n. l. se podílel na potlačení Catilinova spiknutí. Catilinovi příbuzní a příbuzní dalších spiklenců, se však díky kontaktům na rodící se první triumvirát, postarali o to, že byl v roce 58 př. n. l. Cicero poslán do vyhnanství. Za rok se sice vrátil, ale musel žít stranou politického života. V ústraní sepsal mnoho zajímavých filosofických děl. Během občanské války se přidal na stranu Pompeia Velikého, ale po jeho porážce mu Gaius Iulius Caesar odpustil a přizval jej opět k veřejnému životu. Po Caesarově smrti útočil na Marka Antonia, což Cicerona po uzavření triumvirátu mezi Antoniem, Octaviánem a Lepidem stálo doslova hlavu. Byl zavražděn 7. prosince roku 43 př. n. l.

Hlavní myšlenkou Ciceronova spisu O věcech veřejných je, že nejlepší státní uspořádání je to, které v sobě nese prvky monarchistické, aristokratické a demokratické zároveň. Cicero se totiž domníval, že ani jedno ze jmenovaných státních zřízení není dokonalé, protože monarchie se snadno může zvrhnout v tyranii, aristokracie v oligarchii a demokracie v ochlokracii (vládu davu). Cicero správně vypozoroval, že ústavy většiny států se časem mění. Tento jev pojmenoval jako ANAKYKLOSIS. Je to teorie, kdy se královská vláda mění v tyranii, ta pak v aristokracii, která je přemožena oligarchií. Oligarchii přemáhá demokracie a hned po ní přichází ochlokracie. Po ochlokracii je opět nastolená monarchie.

Cicero vyzdvihuje smíšenou ústavu, jak ji sám znal z republikánského Říma. Konzulové, kteří se měnili každý rok, měli moc královskou. Senát, složený z těch nejlepších, byli aristokraté. Lid, který schvaloval zákony, zachovával demokratické principy. Nechyběl ani tribun lidu, který mohl vetovat zákony proti lidu. V souvislosti s tím, mě napadá, že mezi Ciceronovy smíšené ústavy by z určitého úhlu pohledu bylo možné zařadit i naši ústavu dnešní, ústavu parlamentní demokracie: král-prezident, aristokracie-parlament a demokracie-volba lidu.

Na mnoha místech svého spisu Cicero zastává názory, které znovuobjevil a zpopularizoval až o více než půldruhého tisíciletí později známý anglický filosof Thomas Hobbes (1588–1679). Starověký státník Cicero měl za to, že mezi lidmi probíhá neustálý „boj“ a panuje mezi nimi nedůvěra a strach. Aby lidé odstranili tento stav a nabyli aspoň malé jistoty, uzavírají mezi sebou smlouvu a část svých práv předávají vládci, který se stává garantem mírového stavu. Jak napsal sám Cicero: „Ale když se jeden bojí druhého, jak člověk člověka, tak stav stavu, tehdy, protože si nikdo nedůvěřuje, dojde k jakési smlouvě mezi lidem a mocnými.“

 

Ideální politik

Velká část spisu je také věnována hledání ideálního politika. Stejně jako Sokratovi, tak ani Ciceronovi se nelíbila demokratická praxe náhodného výběru politiků. Cicero si myslel, že ideální politik by měl své práci rozumět a starat se více o prospěch státu, než o prospěch svůj vlastní: „Jako je totiž cílem kormidelníkovi šťastná plavba, lékaři zdraví a veliteli vítězství, tak také politikovi je cílem šťastný život občanů.“ Odměnou politika by tedy mělo být blaho státu a uznání jeho spoluobčanů. Pokud se člověk pouští do politiky kvůli získávání majetku, měl by mu být podle Cicerona navěky připsán osud kormidelníka, který se plaví pouze proto, aby se držel kormidla a vyhýbal přístavu. Takového politika by Cicero nejraději hodil přes palubu a nahradil ho někým rozumným.

Stát, jehož politici se nechovají ctnostně a morálně je podle Cicerona jako malba blednoucí stářím. Každý ví, jak končí starověké fresky, pokud se nikdo o ně nestará. Postupně jejich části opadávají, až nakonec z malby zůstane jen oprýskaná omítka.

Spis O věcech veřejných končí Scipionovým snem, ve kterém Publius Cornelius Scipio Aemilianus hovoří se svým mrtvým dědem, který ho vezme na „druhou stranu“, na Mléčnou dráhu, odkud vidí Zemi a jiné planety. Popisuje kosmologii, řád vesmíru a nevyhýbá se ani myšlence o nesmrtelnosti duše. Politik, který se dobře chopil své práce, se po smrti dostane do nejvyšších sfér nebe, totiž do svého domova, odkud všechny duše přišly. Kromě pozemské slávy tedy schopného politika čeká i posmrtná blaženost.

 

Některé další zajímavé myšlenky ze spisu O věcech veřejných:

Původ náboženství a zákonů

Náboženství není výsledkem vztahu člověka s Bohem, ale člověka k společnosti. Jen filosofie, pozorování přírody, nás může přiblížit k oné prozřetelnosti, které drží v řádu tento svět. Náboženství má udržet společnost v harmonii, aby nedocházelo k jejímu rozpadu. Tak tomu aspoň bylo dříve. Z náboženství vychází první zákon, ten Damoklův meč, který nutí dav k tomu, aby byl poslušen. Zákon neodstraňuje špatnost, jen drží obě strany daleko od sebe, aby jeden druhého nepoškodil.

Důležitost společenských věd

Cicero ve spisu De re publica popisuje diskuzi úzkého kruhu přátel, kteří mluví o úkazu se dvěma slunci, která se objevila na nebi. Cicero tuto debatu kritizuje slovy: „O nebeském úkazu diskutujete, ale to že stát má téměř dva senáty a dva národy, toho nedbáte.“

Věda a pokrok má málo společného s tím, jak se lidem bude žít ve společnosti. Bez elektřiny, mobilu nebo televize se člověk obejde, ale bez míru ve společnosti nikoli.

Macecha příroda

Při četbě spisu, mě oslovila myšlenka, že příroda není naše matka, ale naše macecha. Proč takové drsné vyjádření o přírodě? Příroda nás vyvrhla do života s nahým, křehkým a nepevným tělem, s duší úzkostnou, stísněnou, slabou vůči těžkostem a nakloněnou k rozkoším. Prozřetelnost k nám však nebyla až tolik bezcitná a vyzbrojila nás božským ohněm nadání a rozumu. Nadání a rozum nám dává obranu proti přirozenosti, Danajskému daru od macechy přírody.

Obecná spravedlnost neexistuje, pouze občanská

Cicero se ve spisu pokouší přijít na to, zda existuje spravedlnost všeobecná, platná pro všechny národy stejně nebo občanská. Podle jednoho argumentu je spravedlnost pouze občanská, ale obecná spravedlnost neexistuje. Kdyby totiž existovala obecná spravedlnost, musela by platit pro všechny národy stejně, což v našem světě nebylo a ani nebude možné. Spravedlnost stojí na straně velmocí a bude křivdit slabším. „Žádný stát není tak hloupý, aby raději nespravedlivě nevládl, než aby spravedlivě otročil,“ napsal Cicero. Nebo: „Nejprve volíme mezi svobodou a otroctvím, až poté mezi spravedlností a nespravedlností.“ Stát tedy může jednat nespravedlivě, aby si zachoval svou existenci, ale pokud by měl stejné jednání očekávat od občanů, zhroutil by se – proto existuje spravedlnost občanská, náš právní řád.

Svoboda a otroctví

„Svoboda nespočívá v tom, že máme spravedlivého pána, nýbrž žádného,“ myslel si Cicero, zároveň ale tvrdil, že „Když posluhují ti, kteří nejsou schopni vládnout sami sobě, je otroctví spravedlivé.“

 

Literatura

Aristoteles: Politika. Rezek. Praha 2009.

Cicero: O věcech veřejných. OIKOYMENH. Praha 2009.

Kol. autorů: Slovník antické kultury. Svoboda. Praha 1974.

Platon: Ústava. OIKOYMENH. Praha 2005.

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (6 votes)