Cicero o válce a ctnosti

Válka dává prostor změnám, ukazuje hranice lidských možností, odhaluje, co se skrývá v našem nitru. Ve starověku kladli lidé velký důraz na čest, a to jak v době míru, tak během války. Například Cicero, řečník i filosof starověkého Říma, ve svém spise „O povinnostech“ popsal mnoho příkladů statečnosti a ctnosti během války, příkladů, ze kterých by se mohl poučit i moderní člověk.

Válka odedávna patří do lidské společnosti. Ideální stav lidské společnosti by byl, kdyby se spor vedl skrze vyjednávání a nikoli skrze boj. Cicero napsal, že „první způsob je přiměřený člověku a druhý zvířatům“. Avšak k zachování spravedlnosti je někdy nutné použít i způsob druhý, nemůžeme-li využít prvého.

Podle Cicerona se válka vede proto, aby lidé mohli žít ve spravedlivém míru. Poražení by pak měli být ušetřeni, pokud si ve válce nepočínali krutě a nelidsky. Poraženému měla být podle Cicerona udělena milost i v tom případě, že se vzdá až ve chvíli, kdy je město téměř dobyto. Starobylým římským zvykem dokonce bylo, že se vojevůdcové, kterým se vzdaly obce nebo národy během války, se potom stali jejich patrony.

Např. když Římané po vítězné válce získali území poraženého, nepáchali genocidu jako např. nacisté v Evropě, ale snažili se zabezpečit mír. Zvláště v regionech a státech, známých svými dobyvačnými ambicemi a útiskem menších národů.

Než Římané vyrazili do války, fetiálové, sbor 12 kněží, museli stanovit podmínky války a slavnostně ji posvětit fetiálským právem národa římského. Z těchto podmínek vyplývalo, že „žádná válka není nespravedlivá, jestliže se nevede teprve po odmítnutí předložených požadavků, nebo nebyla-li předem ohlášena a vypovězena.“

Překrásnou ukázkou cti vůči nepříteli je příběh, který se udál během války s epeirským králem Pyrrhem (319-272 př.n.l.).

„[K Fabriciovi – vrchní římský velitel, během války s Pyrrhem] přišel do tábora nějaký člověk s dopisem od králova lékaře, který v něm sliboval, že krále otráví, jestliže mu Římané za takové ukončení války, které bude pro ně bez nebezpečí, přiznají odměnu. Fabricius pocítil hnus k zločinnému záměru toho člověka (…) a proto co nejrychleji poslal Pyrrhovi dopis s varováním, aby si dal pozor na chystaný úklad.“ (Plútarchos: Životopis Pyrrhův, 21)

Římská čest tedy nedovolovala dát souhlas k zločinnému usmrcení - byť nepřítele - ačkoli to byl mocný protivník, který navíc vedl útočnou válku.

Také jednotlivci byli vedeni k tomu, aby se chovali čestně – a to nejen vůči svým vlastním lidem, ale také vůči nepříteli. Mezi čestné chování patřilo i dodržování slibů. Když římského vojevůdce Regula zajali během první punské války nepřátelé, rozhodli se využít cenné rukojmí k osvobození punských zajatců. Regula poslali do Říma, aby jednal o výměně zajatců. Předtím se zavázal přísahou, že se opět vrátí. Když vojevůdce přišel do Říma, nejprve doporučil senátu, aby žádné zajatce Punům nevydával a potom, ačkoli ho od toho příbuzní a přátelé zdržovali, vrátil se - přesně jak slíbil - k Punům, kde raději podstoupil smrt, než aby porušil přísahu danou nepříteli.

Podobně v druhé punské válce po bitvě u Cann, posal Hannibal do Říma deset zajatých mužů, kteří mu přísahali, že se vrátí, nedosáhnou-li výměny zajatců. Tito muži však přísahu porušili. Za potupné porušení přísahy je však potrestali sami římští censorové: doživotně je zařadili do nejnižší občanské třídy. 

Dokáže si někdo z nás představit, že by se dnes války mohli vést podobným způsobem? Je čest a ctnost ve válce potenciálně oslabujícím nebo naopak posilňujícím elementem?
 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.7 (11 votes)