Catilinovo spiknutí

Jedni jsou v Římě bohatí a jiní chudnou. Objeví se někdo, kdo se zmocní vlády a změní poměry ve státě? Příležitost čeká na Lucia Sergia Catilinu.

Lucius Sergius Catilina (108–62 př. n. l.) byl jako šelma. Krásný, ale zároveň divoký a nebezpečný. Mnozí Římané obdivovali jeho sílu, fyzický vzhled, odvahu a štědrost k přátelům, jiní ho nenáviděli kvůli jeho zvrhlé a zlé povaze. Catilina byl muž, kterému už od mládí nebyly cizí rozbroje, zvrhlosti, loupeže i vraždy. Obzvláště krutě se choval ke své vlastní rodině. Vyprávělo se, že měl poměr se svou dcerou, že zabil svou ženu, bratra a syna.

Catilina žil ve státě, který teprve nedávno vyrostl do podoby světového impéria. Rozsáhlou římskou říší však brzy začaly zmítat vnitřní spory. Po sérii občanských válek se v roce 82 př. n. l. stal římským diktátorem Lucius Cornelius Sulla (138–78 př. n. l.). Člověk velmi drsné povahy, který si vůči svým nepřátelům nebral servítky. Tisíce nepohodlných římských občanů se za jeho vlády ocitly na seznamech proskribovaných (viz slovníček), a na jejich úkor zbohatli Sullovy stoupenci.

Po Sullově smrti Řím zažíval období relativního klidu, lidé si ale postupně začali přát změnu. Mnozí Sullovi stoupenci, kteří promrhali svůj majetek, vzpomínali na proskripce, při kterých zbohatli. Na druhou stranu ti, kterým bylo podle Sullových zákonů zakázáno ucházet se o veřejné funkce, se snažili dostat k úřadům. Situace se vyhrocovala a necelé dvě desítky let po Sullově smrti stačil jen malý podnět, aby se někdo odhodlal k pokusu o převrat.

Jako predátor na svou kořist, čekal Catilina na příležitost, kdy by se mohl zmocnit Říma. Měl veškeré vlastnosti, které k tomu potřeboval: ctižádost, výmluvnost, drzost; i mocné přátele, které si připoutával dary. Catilina kolem sebe shromažďoval davy všemožných zločinců a dlužníků, kterým ochotně pomáhal z nesnází výměnou za věrnost. Z nich si opatřoval křivé svědky, padělatele listin, i příležitostné vrahy.

Neutuchající štědrost k přátelům ovšem značně ztenčovala jeho majetek, a proto se Catilina v roce 64 př. n. l. konečně odhodlal k akci, začal se ucházet o konzulát. Ve stejné době svolal tajnou schůzku svých nejbližších přátel. Přednesl před nimi líbivou řeč, v níž označil senát za skupinu zkorumpovaných starců, kteří nemají právo vládnout. Zdůrazňoval nutnost provedení převratu a za podporu při volbě do konzulského úřadu svým stoupencům sliboval odpuštění dluhů, proskripce boháčů, úřady, kněžské hodnosti, kořist a všechno ostatní, co skýtá válka a zvůle vítěze. Spiklenci nadšeně souhlasili a nad miskou lidské krve smíchané s vínem přísahali Catilinovi věrnost.

Cicero – nejlepší římský řečník

Marcus Tullius Cicero (106 – 43 př. n. l.) byl slavný římský státník, řečník a spisovatel. Narodil se v Arpinu jako syn maloměstského aristokrata, což mu jeho oponenti nejednou vyčítali. Terčem mnoha vtípků jeho oponentů bylo i Ciceronovo jméno, které v překladu znamená cizrna.

Podle řeckého historika Plútarcha nebylo Ciceronovi žádné umění tak blízké jako řečnictví. Přestože byl velmi hubený, měl silný a drsný hlas – pokud někoho káral, a hlas příjemný a plný – pokud někoho chválil. Kromě latiny dokázal plynule řečnit také v řečtině. Vyprávělo se, že když se Cicero odjel na řecký ostrov Rhodos učit rétoriku, slavný řecký rétor Molón, který nerozuměl latinsky, ho požádal, aby přednesl řečnické cvičení řecky. Cicero rád poslechl, přesvědčen, že tak budou moci lépe opravit jeho chyby. Když svou řeč ukončil, všichni posluchači byli nadšeni a předstihovali se v pochvalách. Jen Molón při řeči nedal najevo ani trochu uspokojení a po skončení seděl dlouhý čas zamyšlen. Cicerona to mrzelo, ale jen do doby než mu Molón řekl: „Tebe, Cicerone, chválím a obdivuji. Je mi však líto osudu Řecka, když vidím, že to jediné, co nám z našich předků zbylo, totiž vzdělání a výmluvnost, se tvým přičiněním stává majetkem Římanů.“

Za svého konzulátu napsal Cicero mnoho řečí proti Catilinovi, čtyři z nich se dochovaly až do dnešních dnů. V první řeči proti Catilinovi například napsal: „Ó nesmrtelní bohové! V jaké zemi to jsme? Co to máme za stát? Dokdy budeš, Catilino, zneužívat naší trpělivosti? Jak dlouho se nám ještě bude tato tvá zuřivost vysmívat? Kam až se bude roztahovat tvá bezuzdná opovážlivost? Ani noční hlídky na Palatinu, ani stráže ve městě, ani strach lidu, ani shluk všech dobrých občanů, ani toto převelice střežené místo zasedání senátu, ani výrazy tváří těchto mužů zde, nic z toho tebou nijak nepohnulo? To necítíš, že tvé úmysly jsou odhaleny?“

Pravděpodobně by se Catilina skutečně stal konzulem, kdyby jistý Catilinův přítel, Quintus Curius, z vysoce postaveného rodu, který se dopouštěl ohavných činů a byl cenzory vyloučen ze senátu, plán neprozradil. Jak byl drzý, tak stejně byl nespolehlivý a nedokázal utajit ani své vlastní zločiny, natož spiknutí. Curius měl milenku, které se chlubil, že již brzy bude jedním z nejmocnějších mužů Říma. Žena si ovšem tato slova nenechala pro sebe, svěřila se dalším, kteří už si dali věci dohromady. Catilinovo sebevědomí popudilo mnoho Římanů, kteří tak při volně konzula dali raději přednost Catilinově soupeři, do té doby nepříliš známému řečníkovi Marcovi Tulionovi Ciceronovi (106–43 př. n. l.).

Volby nakonec skutečně vyhrál Cicero, druhým konzulem pro rok 63 př. n. l. se stal Gaius Antonius. Catilina se od svých samovládných choutek přesto nenechal odradit a každým dnem byl zuřivější. Po cele Itálii zřizoval skladiště zbraní, vypůjčoval si peníze, které svážel do Faesul (město v severní Etrurii, dnešní Fiesole) k dalšímu ze spiklenců, Manliovi. Ani Cicero však neusnul na vavřínech a dělal vše proto, aby oslabil Catilinův vliv. Hned na začátku svého konzulátu přiměl milenku Quinta Curia, o kterém byla výše již řeč, aby dále na Curia tajně donášela

Na konci roku 63 př. n. l. se Catilina opět pokoušel získat konzulát a opět propadl. Rozhodl se tedy ve svém úsilí přitvrdit. Poslal své stoupence do různých částí Itálie, kde mu měli být podle jeho očekávání prospěšní. V Římě zase strojil úklady proti konzulům a obsazoval vhodná místa ozbrojenými lidmi. Cicero se pro něj stal natolik obtížným, že musel zemřít. Z velkého množství spiklenců se ale našli se pouze dva odvážlivci, římský jezdec Gaius Cornelius, a senátor Lucius Vargunteius, kteří měli odvahu Catilinův rozkaz vykonat a Cicerona zabít. Díky své špionce v Curiově ložnici se však Cicero o plánu dozvěděl, zmařil ho a tím unikl smrti.

To už Catilinův spojenec Manlius sbíral vojsko v Etrurii a bouřil prostý lid, který z bídy a také rozhořčen bezprávím toužil po převratu, protože za Sullovy vlády přišel o půdu a všechen majetek. Oslovil také všeliké loupežníky a jiné živly, kteří toužili po majetku. O tom všem se dozvěděl konzul Cicero, kterého trápila nepřipravenost města proti takovému spiknutí. Požádal senát o nejvyšší pravomoc (například právo sbírat vojsko, vést válku, nutit všechny spojence a občany k poslušnosti a mít doma i v poli nejvyšší soudní moc). Zprávy z Faesul byly natolik znepokojující, že senát začal konečně jednat. Poslal druhého konzula Gaia Antonia do Etrurie, aby shromáždil vojsko a postaral se v okolí o klid. Senát tomu, kdo by vyzradil tajemství o spiknutí, slíbil beztrestnost a finanční odměnu. Žádný ze spiklenců se však nabízenými výhodami nedal přesvědčit.

Catilina tehdy využil loajality svých kolegů, přišel do senátu se sklopeným zrakem, ochotný ke každé přetvářce a se žalostným hlasem začal senátory prosit, aby nevěřili lžím, ze kterých ho Cicero obviňuje. Senátoři mu však neuvěřili a svůj odpor k jeho úmyslům demonstrovali tím, že opustili lavice, kde Catilina seděl. Po Cicerově plamenné řeči potom Catilina opustil město. Za hluboké noci odcestoval s malou družinou k Manliovi do Etrurie. Spiklencům Cethegovi a Lentulovi uložil, aby se snažili získat na svou stranu co nejvíce vlivných mužů Říma. Spolu s přípravou na krveprolití se také měli postarat o zavraždění Cicerona, který jim neustále hatil plány. K tomu měli na různých místech ve městě založit požáry a tím usnadnit Catilinův připravovaný vojenský útok na město.

Lentulus tedy podle Catilinova příkazu, pobuřoval v Římě všechny, o nichž soudil, že jsou nakloněni převratu. Oslovoval nejen římské občany, ale obrátil se i cizince, konkrétně Galy. Galské obce byly tehdy velmi zadlužené a Lentulus počítal, že by se do spiknutí měly ochotně přidat. Spiklenci vysvětlili galským vyslancům v Římě celý svůj plán, a aby na ně udělali dojem, prozradili jim i jména všech významných účastníků. Galům se sice Catilinovy plány zamlouvaly, na druhou stranu si ovšem nebyli jisti jeho proveditelností a proto dali přednost odměně, která je za prozrazení spiklenců čekala. Vyslanci se rozhodli navštívit svého ochránce Quinta Fabia Sanga a se vším se mu svěřit. Sangus upozornil Cicerona na chystané nebezpečí a uložil Gallům, aby předstírali horlivý zájem o spiknutí a snažili se od spiklenců zjistit co nejvíce.

Catilina se svým vojskem mezitím dorazil do blízkosti Říma, a Lentulus a Cethegus se rozhodli jednat. Chtěli na dvanácti místech zapálit město, v nastalém zmatku zabít Cicerona a po té utéct ke Catilinovi. Cicero, který od Gallů věděl, co se chystá, okamžitě zasáhl. Všechny spiklence, o nichž věděl, nechal zatknout. Zvláště Lentula a Cethega se snažili jejich přátelé a propuštěnci osvobodit z vazby. To přimělo Cicerona urychlit soudní řízení.

Svolal senát, emotivně k němu promluvil o spiknutí i o Catilinovi a zeptal se senátorů, jaký trest navrhují spiklencům. Senátor Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.) pro obžalované navrhl tak mírný trest, že v mnohých vzbudil podezření, jestli není do spiknutí také zapojen. Po Caesarovi se slova ujal římský vojevůdce a vášnivý republikán Marcus Porcius Cato (95–46 př. n. l.). Cato svou plamennou řečí vrhající podezření na Caesara naplnil senát hněvem a zmužilostí. Podle římského historika Sallustia (asi 86–35 př. n. l.) prohlásil: „Za našich předků přikázal Aulus Manlius Torquatus ve válce s Kelty usmrtit svého syna, protože proti rozkazu bojoval s nepřítelem, a skvělý ten jinoch smrtí pykal za nezkrotnou odvahu – a vy jste na vahách, jak rozhodnout o nejbídnějších zrádcích?“ Po jeho řeči senát odhlasoval pro spiklence trest smrti.

Cicero se bál, aby dav lidí, který toho dne postával na fóru, neudělal kvůli strachu o sebe i své předáky něco neuváženého, a proto se rozhodl spiklence popravit prakticky okamžitě. Odsouzenci byli tajně odvedeni do žaláře, vyhloubeného asi dvanáct stop pod zemí, a jeden po druhém – za Ciceronovy osobní přítomnosti – zardoušeni smyčkou.

Mezitím Catilina sestavoval vojsko, aniž tušil, co se stalo v Římě s jeho druhy. Když se přiblížil Antonius s vojskem, oddaloval Catilina bitvu, aby získal čas nasbírat další muže do armády. Nakonec se mu povedlo shromáždit asi dvacet tisíc vojáků. Sbíhali se k němu i otroci, on je však odmítal, protože se spoléhal na prostředky spiknutí a pokládal za nevhodné, aby „věc občanstva“ spojil s uprchlými otroky.

Když ale počátkem roku 62 př. n. l. do jeho tábora přišla zpráva, že spiknutí bylo odhaleno a Catilinovi spojenci v Římě popraveni, vytratila se většina z těch, jež do války vlákala naděje na kořist nebo záliba v nepokojích. Catilina se zbytkem vojska chtěl tajně odejít do Zaalpské Galie. Quintus Mettelus Celer, který zde velel třem legiím, ovšem odhadl Catilinův záměr a se svým vojskem mu zahradil cestu. Ani Antonius nebyl daleko, nýbrž sledoval Catilinu na jeho útěku. Když Catilina viděl, že je sevřen krajinou a vojskem a že nemá jinou naději než bojovat, nechal seřadit vojsko a vedl je proti nepříteli.

Slovníček

Proskripce – z latinského proscriptiones, což znamená „vyhlášení za psance“. Šlo o veřejné listiny, na nichž někdo reprezentovaný státní mocí označoval nepřítele státu. Proskribovaní lidé byli automaticky odsouzeni k trestu smrti (kdokoli měl právo je zabít) a jejich majetek byl zkonfiskován.

Konzulové – dva „prezidenti“, kteří od roku 510 př. n. l. stáli v čele římské republiky. Konzulové byli nejvyšší správci, kdysi i nejvyšší soudci a vojevůdci. Byli voleni na rok – a podle nich se také jednotlivé roky jmenovali. Jejich volba probíhala obvykle i několik měsíců před jejich faktickým nastoupením do úřadu 1. ledna.

Praetoři – nejvyšší soudní úředníci, kteří převzali tuto funkci od konzulů.

Římský historik Sallustius popsal bitvu těmito slovy: „Kohorty zvolna postupovaly vpřed. Když se dostali tam, kde lehké útvary mohly zahájit boj, vrhli se všichni s obrovským křikem přímo proti sobě; neužili ani oštěpů, boj byl veden meči.“ Catilina bojoval s lehce ozbrojenou skupinou v prvních řadách. Pomáhal těm, kdo byli v tísni „zdravé stavěl na místo raněných, všeho si všímal, sám mnoho bojoval a často nepřítele skolil; plnil povinnosti statečného vojáka i dobrého velitele zároveň.“ Spiklenci bojovali zuřivě, ale elitním vojákům z praetorské kohorty neměli šanci dlouho vzdorovat. Brzy zahynul i Catilinův druh Manlius bojující v prvních řadách. Když Catilina viděl, že je jeho vojsko poraženo a že zůstal sám, jen s několika dalšími lidmi, vrhl se statečně do nejhustšího davu nepřátel a tam v boji padl.

Když bitva skončila, naskýtal se neobyčejný pohled na statečnost Catilinových vojáků. Každý z nich zůstal na pozici, kterou mu velitel určil a zemřel kvůli ranám nikoli v zádech, ale na přední části těla. Catilina byl nalezen daleko od svých mezi mrtvolami nepřátel. Ještě slabě dýchal. Podle očitých svědků si i během svých posledních okamžiků udržel ve tváři divoký výraz, který míval celý svůj život. Jeho spiknutí však toho dne zemřelo spolu s ním.

Dorry Majzner

Vyšlo v časopise Živá historie 2011/1

---------------------------------------------------
Použitá literatura

Marcus Tilius Cicero: První řeč proti Catilinovi. Odeon. Praha 1974.

Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Odeon. Praha 1967.

Appiános: Krize římské republiky. Svoboda. Praha 1989.

Gaius Sallustius Crispus: Catilinovo spiknutí. SNKLU. Praha 1962.

Kol. autorů: Slovník antické kultury. Svoboda. Praha 1974.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (4 votes)