Buď zdráv, čtenáři...

Pojď nyní s námi a ponoř se do hlubin dějin, starých dvacet staletí. Nech se unášet na křídlech epopeje, která se počala v ruinách hořící Tróje, kdy statečný dardanský králevic Aeneas, poslušen vůle bohů opustil Priamovo město a se skupinkou utečenců, přeživších řádění vítězných Achájců, vyplul na daleký Západ.

Té zemi, té divukrásné zemi tehdy Řekové ještě nedali jméno - ale již mnoho věků se k nebi, v krajině řeky Tiberu, vypínalo sedm pahorků- Kapitol, Aventin, Palatin, Caelinus, Quirinal, Viminalis a Esquilin. Nevíme, zda legendy líčí vše po pravdě, ovšem již v době Aeneova příchodu do Latia, stálo na Kapitolu hradiště, jež prý nechal vystavět arkadský hérós Euander, jehož si Latinové, lid pastýřů a pěstitelů vína, přejmenovali na Fauna.

Nebudeme zde líčit podrobnou historii splynutí Trójanů a Latinů. O Turnovi, Iulovi (Askaniovi), Albě Lonze, Etruscích a Tarquiniích... To již popsali mnozí dříve a malebněji...

V těch temných časech, krátce před letopočtem, do nějž klademe založení Věčného města, přistávali na jižním pobřeží země, která skytla Aeneovým potomkům novou vlast, vnukové trojských nepřátel. Neví se již, kdo z nich první užil pro kolonizované pobřeží názvu Itálie- snad podle kmene Vitaliů, na něž Helénové při pronikání dále do vnitrozemí narazili jako na první z italických kmenů. Vliv achájských potomků se stal tak velikým a zjevným, že se jižnímu pobřeží začalo říkat Megalé Hellas... Nadlouho... Téměř na půl tisíciletí. Zatímco Město na sedmi pahorcích nastupovalo cestu za nadvládu Latia, řecké osady vzkvétaly: Sybaris, Taras, Croton, Sýrakúsy... Vznešená krása malovaného mramoru, Apollónovy lyry, tragédií, komedií a filozofie. Italští Helénové tradičně vysílali své reky na klání do Olympie, účastnili se bratrovražedné války mezi Athénami a Lakedaimónem, šířili helénský způsob života a bojovali. Na severu s Etrusky, na jihu s novorozenou velmocí- s punským Kartágem... Řím vyčkával. V područí králů je ponížen lidský duch. Svoboda je pouhým slovem. A z Římanů se ponenáhlu stával národ. Hrdý národ. Svobodymilovný národ. Národ určený bohy a Osudem ovládnout celý známý svět.

Etruští králové a jejich přisluhovači byli vyhnáni. Ztratili nárok na trůn a samo slovo trůn se stalo opovrženíhodným. Opojeni svobodou Římané přijali myšlenky velikých Athéňanů a nezlomnou touhou přežít se inspirovali od Lakedaimónských. A zatímco staré republiky a království Hellady upadly pod jho mocných Makedonců, národ římský, vedený k úctě k republice, vlasti a lásce k samotnému Městu, symbolizujícímu boží záměry na Zemi, počal se bránit sousedům tak, že si nakonec podmanil valnou část poloostrova. Později to zopakoval na daleko větším jevišti, s neméně vytříbenou taktikou a slávou.

Po odražení divokých, hrozivých Keltů, kteří přitáhli z hlubin kontinentu, se pozornost Říma obrátila k jihu. Nyní bylo možno pomstít pád Tróje. Megalé Hellas přestala existovat a přece v rámci římského světa pokračovala dále. Řecký duch pronikl strohou, vojáckou republikou. Národ poznal nové myšlenky, seznámil se s myšlenkami světa po smrti velikého Alexandra...

Pak přišel mstitel, jehož si Velké Řecko přizvalo z druhého břehu Jaderské moře- z Épeiru. Vojevůdce. Dosud neporažený, všeho schopný král Pyrrhos. A přesto tento zkušený válečník narazil. A po něm přišlo na řadu Kartágo, poté vlastní Řecko...

Nemůžeme nevzpomenout hrdinství Scipiona Africana, jemuž se dostalo vítězství nad geniálním Punem Hannibalem. Nemůžeme nevzpomenout uštěpačného selského pedanta Catona Censoria, který byl největším nepřítelem jak Kartáginců, tak později Scipiona. Opět před námi ožívá odkaz lidumilných bratří Gracchů, jež senát zahubil. Z nánosů dávnověku k nám doléhá sténání čtvrt milionu Germánů pobitých Gaiem Mariem u Vercell, i drsné lamentování Sullovo, aby obé přehlušil, jako Jovův blesk sjíždějící z klenby nebes, uhlazený, libozvučný hlas nezapomenutelného Marka Cicerona...

Římská republika... Stala se jen snem, na nějž národ později zapomněl.

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.3 (8 votes)