Arés, zosobněný boj

Silný bitevní jezdec se zlatou přilbou, štítem a s oštěpem v mohutných zakrvácených rukou. Takto si ve starověku představovali boha války. U Řeků byl ovšem Arés ctěn mnohem méně než u Římanů. Především proto, že pro ně byl hlavně bohem zuřivé války, v níž ho provázeli příznační druhové:  Eris (Svár), Deimos (Děs), Fobos (Hrůza) nebo bohyně smrti Kéry.

Arés byl synem Dia a Héry. Starověcí lidé ho viděli jako statného mladého může, které však více spoléhal na svou sílu, než na svůj rozum. Muže se zálibou ve cvičení, půtkách a boji všeho druhu. Mezi řeckými bohy nebyl pro svou agresivitu příliš oblíben, uznával ho jen Hádes, kterému pomáhal rozšiřovat jeho podsvětní říší o další poddané a bohyně Afrodíté, které učaroval jako muž.

[Arés] spatřilť, jak odchází pryč bůh Héfaistos, umělec slavný.
Do domu slavného boha si ihned pospíšil Arés,
Kypřanky s čelenkou krásnou jsa dychtiv se oblažit láskou.
Bohyně před malou chvílí se od otce, silného Dia,
vrátivši, usedla právě. On vstoupiv do nitra domu
pravici vřele jí stiskl a tato k ní promluvil slova:
„Sem pojď na lůžko, milá, ať spočinem v náručí lásky!
Neníť Héfaistos doma, teď odešel, před chvílí právě,
k Sintiům mluvícím drsně se odebral, na ostrov Lémnos.“
Řekl, a na lože jít jí velmi se žádoucím zdálo.
(Odysseia VIII, 266-366)

Bohyně však byla vdaná a její manžel Hefaistos pojal podezření a přichystal pro milence lest: ukoval síť tak jemnou, že nebyla vidět a nastražil ji k Afroditině posteli. Netrvalo dlouho a milenci se do ní chytili. Hefaistos se rozzlobil a volal si za svědky té hanebnosti všechny olympské bohy. Bohové přišli, aby zjistili, co se děje, ale neubránili se smíchu:

Potom k Hermovi děl syn Diův, Apollón vládce:
„Herme, ty Diův synu, ty průvodce, blahosti dárce,
zdalipak též bys chtěl tak na lůžku ležet a spáti
u zlaté Afrodíty, jsa sevřen tuhými pouty?“
Na to mu Argův vrah zas pravil, průvodce Hermés:
„Kéž by se chtělo to stát, ó vladaři dalekostřelný!
Třikrát tolik by pout, byť bez konce, mohlo mě svírat,
vy pak, bozi, se dívat a veškeré bohyně k tomu,
u zlaté Afrodíty bych přec chtěl na lůžku spáti.“
(Odysseia VIII, 266-366)

Iliada Area nešetří. Arés v básni představoval chaotický válečný ryk, zbytečnou  smrt a zbabělost. Když ho v boji před Trójou zranil s Athéninou pomocí Diomédes, ihned uprchl z boje ke svému otci Diovi a stěžoval si na Athénino jednání. Se svými stížnostmi však u Dia neuspěl:

Kronovec, oblačný Zeus, naň posupně pohleděv řekl:
Nic mi, ty přebíhavče, tu nekňourej, po boku sedě,
Z bohů, již v Olympu jsou, ty’s věru mi protivný nejvíc (…)
Kdyby tě jiný bůh byl zplodil zhoubného takto,
Však bys dávný už čas byl níž než Títénů plémě.
(Ilias, V, 888-898)

Úplně jinak však o tomto bohu hovoří Homérské hymny:

ty nezdolný Olympu hradbo,
válečných vítězství otče a spojenče bohyně řádu,
vzpurných podmaniteli, práv strážců nejlepší vůdce,
statečným vládnoucí králi, (…)
Lidem pomocný bože, ty bující mladosti dárce.

Homérský hymnus na Area bývá často interpretován jako modlitba, v níž básník prosí boha války o duševní rovnováhu a o zachování míru a zákonů a o život. Pravděpodobně na základě přesvědčení, že co který bůh může na lidi seslat, to může také zastavit a odvrátit.

Arés neměl žádnou oficiální manželku, ale přesto měl několik potomků. S Afroditou měli Eróta a Antieróta, Harmonii, Foba, Deima. S Kyrénou měl Dioméda, krále Bistonů v Thrákii. S Otrérou zplodil Penthesileiu, královnu Amazonek a s Pyrénou Kykna.

V Řecku Area uctívali především ve Spartě, Arkadii, Elidě a v Thrákii. V Athénách probíhali soudy na tzv. Areově pahorku (Areios pagos), kde podle pověsti proběhl první soud pro vraždu. Bohové zde soudili Area z vraždy Poseidonova syna Hallirhothia. Arés byl božským tribunálem osvobozen, protože před Halirrhothiem pouze bránil svou dceru Alkippu. Později prý zde byl také souzen rek Orestés.
Mezi Areova epiteta patřilo například Androktasión (hubitel mužů), Chalkeos (kovový, obrněný) nebo Štítonoš. Ze zvířat mu byl zasvěcen vlk, kůň a datel. Býval zobrazován jako ozbrojenec s helmou, kopím a štítem.

Jeho římským protějškem byl Mars, starý italský bůh, původně snad nikoliv s funkcí válečníka, ale boha jara, který úspěšně zahání zimu a odvrací škodu od osení a dobytka. Bojovnou tvář získal až v rozpínavém Římě, kde byl po Jovovi druhým nejváženějším bohem. Pravděpodobně hlavně proto, že ho Římané považovali za otce zakladatelů města:

Ale osudům náleželo – myslím – dát vzniknout znamenitému městu i určit počátek říši, po moci bohů největší. Vestálka byla znásilněna a porodila dvojčata. Buď proto, že se tak domnívala, anebo že bylo čestnější svést vinu na boha, nazve Marta otcem, toho nejistého potomstva. Avšak ani bohové, ani lidé neuchrání ji samu ani její potomstvo před krutostí královou: kněžka v poutech je vsazena do vězení; chlapce poručí vhodit do proudící řeky. Jakousi náhodou a božským řízením se Tiber rozvodnil přes břehy do nehybných kalužin, takže nebylo možno se nikde dostat až k toku vlastního řečiště; tak vzbuzoval u sluhů nesoucích ty děti domněnku, že se utopí i v mělké vodě. Aby tedy dostáli tomu královskému příkazu – v té nejbližší tůni, kde nyní je fík Ruminský (tehdy prý se jmenoval Romulský), odloží chlapce; rozlehlé byly tehdy v těch krajích pustiny. (Livius, Dějiny I, 4)

Římané Marta přezdívali Gradivuem (Kráčejícím) či Paterem (Otcem) a slavili mnoho jeho svátků, například equus october (závod s obětí vítězného koně), amburbium (očištění města), ambarvalia (očištění pozemků), equiria (očištění koní), quinquatrus (očištění zbraní), tubilustrium (očištění polnic) nebo armilustrium (očištění zbraní před zimou).

Váš hlas: Žádná Průměr: 5 (5 votes)