Apollón, „renesanční“ bůh

Lékař, hudebník, věštec, pastýř, lukostřelec, stavitel hradeb a zakladatel měst. Všechna tato povolání mohl hravě zastávat nejkrásnější řecký bůh Apollón. Původně byl pravděpodobně bohem světla, odtud jeho příjmení Foibos - čistý, zářící, světlorodý. Světlo, které představoval, ho ale spojilo také s mnoha jinými oblastmi lidského konání.

Otci bohů a lidí se zalíbila krásná titánka Létó a tak ji přemluvil, aby spolu strávili noc. Létó otěhotněla. Když se o tom dozvěděla Diova právoplatná manželka Héra, přemluvila matku zemi Gaiu k přísaze, že nenechá Létó porodit nikde na pevné zemi. Titánka tak bloudila po celém světě a nikde nemohla najít klid ani vhodné místo k porodu svých dvojčat.

Podle Hymnu na Apollóna (jednoho z nejdelších Homérských hymnů) porodila Létó Apollónovu sestru Artemidu v Ortygii, blízko Efesu, ale žádná jiná krajina neměla odvahu stát se rodištěm mocného Apollóna. Teprve chudý a neúrodný Délos, který v té době plul na vodní hladině (takže se na něj nevztahovala Gaiina přísaha) se na Létino naléhání uvolil poskytnout titánce útočiště. Vděčná bohyně mu na oplátku přislíbila, že:

„najisto na tvé půdě zde Foibův stát bude provždy
vonný oltář a háj a tebe on [Apollón] nad jiné poctí.“

Létó měla dlouhých devět dní porodní bolesti, protože její sokyně Héra zdržovala na Olympu bohyni porodu Eileithyi, pak „při břehu Ínópských vod, kde blízká kynula palma“ porodila Apollóna. Bohyně, které Létó u porodu asistovaly, hned jejího syna omyly a zavinuly. Themis ho nakrmila nektarem a ambrózií, takže ihned vyrostl a promluvil. Hymnus na Apollóna dokonce zaznamenává jeho první slova:

„V loutně a křivém luku své zalíbení chci míti,
Diovu nezvratnou vůli pak lidem zvěstovat věštbou.“

A hned se vydal zkoumat svět. Oblíbil si mnohá místa, ale Délos, jak slíbila jeho matka, měl vždycky nejraději. Vládce moře Poseidon pak konečně Délos zakotvil na mořském dně, přesně uprostřed Kyklad. Iónové Apollóna na Délu od nepaměti oslavovali zpěvem, tancem i sportovním zápolením.

Jak bylo řečeno výše, Apollón byl původně bohem světla, ale postupně se jeho působnost zvětšovala. Stal se bohem Slunce a zatlačil do pozadí původního slunečního boha Hélia, jeho blíženka Artemis potom byla ztotožněna s Měsícem na úkor bohyně Seléné. Podle tradice každou zimu odcházel do své druhé vlasti, země Hyperborejců, kde panovalo věčné světlo a mír.

Apollónovým hlavním atributem byl luk a šípy. Šípy možná představovaly světelné paprsky, protože sluneční světlo může být jak užitečné a přinášející život, tak zhoubné, spalující a hubící. Apollón svými šípy zasahoval vždy neomylně a rozséval jimi smrt (například když s Artemidou trestali Niobé) a mor (tak jak se stalo před Trójou, když Agamemnón urazil jeho kněze), ale smrt i mor uměl také odvracet. Stal se proto patronem lékařského umění. Jeho nejslavnější syn Asklépios, jehož měl s nymfou Korónidou, se stal zosobněním dokonalého antického lékaře. Podle pověsti uměl dokonce oživovat mrtvé a za to byl na Hádovu žádost od Dia sražen bleskem.

Dalším výrazným Apollónovým atributem byla lyra. Apollón ji koupil za padesát krav od svého nevlastního bratra Herma. A pomocí líbezné hudby potom osvětloval i lidské duše. Stal se vůdcem Múz a patronem hudebníků a básníků. Jak praví Hésiodos: „Přece dík Múzám a Apollónovi, jistému střelci, vzali se na světě pěvci a na loutnu hrající muži.“ (Theogonia, 94-95). Jeho druhý nejslavnější potomek, Orfeus, jehož počal s Múzou Kalliopé, byl zase zosobněním dokonalého pěvce a hudebníka. Svou hrou prý dokonce krotil divou zvěř a přemisťoval kameny a stromy.

Svým božským světlem Apollón také poodhaloval budoucnost a byl proto i věštným bohem. V hymnu na Apollóna se lze dočíst, že Apollón měl jako jediný z bohů privilegium zvěstovat Diovu vůli lidem. Svému věštnému umění se ale prý musel naučit i on. Jeho učitelkami byly tři divoké ženy, Thrie, které žily pod Parnasem. Braly na sebe podobu včel a po požití medu věštily pravdu (ovšem bez medu tazatelům lhaly, viz Homérské hymny). Nejslavnější Apollónova věštírna byla v Delfách, další pak v Didymě na maloasijském pobřeží. Apollón byl i dárcem věštného nadání, které propůjčoval nejrůznějším antickým věštcům a věštkyním (někdy se nazývaly Sibyllami). Po věštném daru toužila také Kassandra, nádherná dcera trojského krále Priama, a slíbila za něj Apollónovi svou přízeň. Apollón z ní tedy udělal věštkyni, ale ona se ke splnění své části dohody zdráhala. Bůh ji tedy potrestal tím, že zařídil, aby žádný člověk jejím pravdivým věštbám nevěřil.

Někdy je Apollón spojován i s pastýřstvím, protože několikrát ve svém životě sloužil v přestrojení smrtelným lidem jako pastýř, například u férského krále Adméta. Podle řeckých báje se spolu s Poseidónem podílel na vystavění nedobytných trojských hradeb. Prostřednictvím svého orákula v Delfách také moderoval velkou řeckou kolonizaci, když posvěcoval zakládání nových řeckých osad po celém středomoří i černomoří. Mnohé z takto založených osad potom nesly jeho jméno – Apollónie. 

Antičtí umělci Apollóna zobrazovali jako statného bezvousého mladíka s dlouhými světlými vlasy. Na hlavě měl obvykle vavřín, v rukou držel luk, lyru nebo trojnožku. Jeho nejznámější sochou je tzv. Apollón Belvedérský. Zasvěcen mu byl delfín, labuť, vlk a laň, z rostlin potom vavřín. Mezi jeho epiteta patřilo: Pýthios (pýthijský), Foibos (jasný), Delfínios (delfín – ochránce mořských cest), Alexikakos, Iátros (léčitel), Hekébolos (dalekostřelný, neomylný střelec), Músagetés (vůdce múz) nebo Smintheus (hubitel polních myší).

Jeho římskou obdobou byl bůh Apollo s přívlastky podobnými těm řeckým: medicus (léčebný), flavus (jasný), formosus (sličný), pulsator citharae (hráč na kitharu), augur (věštný). Na jeho počest se v Římě slavily hry ludi Apollinares.

PřílohaVelikost
Apollo.jpg53.41 KB
Váš hlas: Žádná Průměr: 4.9 (19 votes)