Antické vzdělávání

Škola základ života. Staré pořekadlo, jehož obrysy se začaly rýsovat už v antice. Jednou z nejdůležitějších povinností starověkého občana totiž bylo vzdělání.

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, proč děti začínají chodit do školy v sedmi letech, proč se člověk stává plnoletým v osmnácti, proč je součástí povinné školní docházky i tělocvik nebo nad tím, proč se vzdělávání dělí do několika stupňů, můžete si být téměř jisti, že s tím mají něco společného zvyky starých Řeků a Římanů.

Starověké Athény

Vzdělávání dívek a žen
Athénské dívky měly přístup ke vzdělání značně omezený. Hlavním úkolem počestné ženy bylo rodit děti a spravovat dům. Nejčastěji dívky až do jejich svatby vychovávala matka. Učila je příst, tkát látky a zasvěcovala je do „tajů“ vedení domácnosti. Ty šťastnější dívky se alespoň naučily číst, ostatní často zůstaly negramotné. Lepšího vzdělání se v Athénách obvykle podařilo dosáhnout jen kněžkám, nebo nevěstkám, takzvaným hetérám. Ty byly paradoxně kvůli nevzdělanosti počestných žen mezi mužskou populací vyhledávanými společnicemi.
Zlé jazyky označovaly za hetéru i Aspasii, vzdělanou manželku nejznámějšího řeckého státníka Perikla. Ale Aspasie původně pocházela z maloasijského Milétu, a v Malé Asii bylo vzdělávání žen vždy mnohem samozřejmější, než v konzervativních Athénách. Už na konci 7. století př. n. l. kupříkladu existovaly dívčí školy na ostrově Lesbos. Jednu z nich vedla populární básnířka Sapfó.

 

Stejně jako i dnes, začínaly starověkým dětem jejich školní povinnosti v sedmi letech. Vzdělání ale tehdy nebylo povinné ani organizované státem. Bylo záležitostí každého rodiče, jestli a jak bude své dítě vzdělávat. Obecně se dá říct, že mnohem lepší podmínky v přístupu ke vzdělání měli chlapci, u nichž se předpokládalo, že se v dospělosti stanou správci rodinného majetku i aktivními občany. Přístup dívek ke vzdělání byl mnohem omezenější (viz box).
Vzdělávání ve starověku nebylo zadarmo, takže se dá říci, že více se vzdělávali ti bohatší. Pokud ale rodiče měli alespoň nějaké volné prostředky, své dítě většinou do školy posílali, protože si dobře uvědomovali, jak je v prostředí demokraticky spravovaného městské státu důležité. K rozvoji řeckého vzdělávacího systému přispěla především řecká alfabeta, která se svými 24 písmeny byla oproti předchozím písemným systémům, které zahrnovaly i tisíce znaků, tak jednoduchá, že poprvé v dějinách zpřístupnila tajemství čtení a psaní širokým vrstvám. Mladí Athéňané klasického období se většinou vzdělávali kolektivně. Několik chlapců vždy vyučoval jeden dospělý. Do školy děti buď chodily samy, nebo pokud si to jejich rodiče mohli dovolit, doprovázel je otrok (paidagógos – odtud dnešní pedagog), který na ně dohlížel a nosil jim školní pomůcky.
Řekové dělili vzdělání na musické a gymnastické. Musické vzdělání ale neobsahovalo pouze hudbu, jak by se podle názvu mohlo zdát, ale i čtení, psaní a později také počítání a kreslení. Do musických oborů Řekové počítali vše, co patřilo k duševnímu vzdělání, které bylo pod patronací Múz, Diových dcer a ochránkyň umění a věd. Gymnastické vzdělání, tedy náš dnešní tělocvik, doplňovalo podle starověké zásady kalokagathia (dokonalost) vzdělání múzické. Jeho cílem bylo utužení těl chlapců k práci a vojně i zušlechtění ducha - dnes bychom asi řekli „ve zdravém těle, zdravý duch“. Chlapci se cvičili kupříkladu v běhu, zápolení, skoku do dálky, plavání nebo házení disku a oštěpu. I jeden z nejlepších řeckých spisovatelů, Plútarchos (46 –120 n. l.) byl toho názoru, že zdravé tělo v mládí je základem zdravého stáří.
Řecká základní výchova pravděpodobně příliš tvůrčí nebyla. Žáci mnohdy zažívali tvrdý dril, během něhož se museli učit nazpaměť dlouhé pasáže z vybraných literárních děl, především z Homéra, Hésioda a později i Theognida. Při čtení, psaní a memorování klasiků se zároveň učili základy řeckého náboženství, kultury a gramatiky. Velký prostor staří Athéňané věnovali výchově k občanským ctnostem, jako je čest, odvaha a spravedlnost. Už řecký básník Fókylidés (polovina 6. stol. př. n. l.) si myslel, že „krásným činům je třeba se učit ve věku ještě dětském.“ Známky mladí Řekové nedostávali. Učitel odměnil snaživé žáky pochvalou, a lenochy výpraskem.
Od dvanácti let vychovatel učil hrát děti zprvu na lyru, časem na složitější kytharu a na flétnu. Společně s hudbou se učili i zpěvu a lyrickým písním. V hudbě žáci mohli konečně projevit svou kreativitu, učitel po nich častokrát chtěl, aby složili vlastní píseň i s nápěvem. Děti se také cvičily se v obřadných tancích, které se tancovaly během náboženských oslav. Cílem nebyla pouze zábava, ale i zušlechtění citů a povahy. Platon se o tom zmiňuje v dialogu Protagoras: „Usilují o to, aby i cit pro rozličné rytmy a harmonie vštípili duším hochů, aby byli krotší a citlivějši pro úměrnost a soulad, aby byli schopní k prospěšnějšímu mluvení a jednání; neboť celý lidský život potřebuje dobré úměrnosti a souladu.“
Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, proč považujeme mladé lidi od jejich osmnáctin za dospělé, není vyloučeno, že i v tomto jsme se nechali inspirovat antikou. I ve starověkých Athénách se mladík stával v osmnácti plnoletým a na dva roky musel na vojnu. Mladí Athéňané, kteří se po vojně nemuseli věnovat otcově živnosti, pokračovali dál ve vzdělávání. Velké úsilí dále věnovali gymnastice pod dohledem mistrů tělocviku. V gymnasiích (což byla starověká sportovní cvičiště) se cvičili jednak pro veřejné závody, a jednak pro vojenskou službu. Mladého muže také bylo třeba seznámit se zákony a státní správou. Mladí Athéňané často navštěvovali veřejná soudní přelíčení, hovořili se zkušenými muži, navštěvovali athénský sněm a pročítali si zákony na deskách vyvěšených na náměstích.
Hlubší teoretické vzdělání mohli získat posloucháním filozofů, sofistů a cvičením v rétorských školách. Gymnasia rádi navštěvovali filozofové, sofisté a rétoři. Platon například učil v gymnasiu Akademii a Aristoteles v Lykeiu. Vzhledem k tomu, že mladíci v gymnáziích cvičili a často i besedovali nazí, athénským ženám zůstaly dveře těchto starověkých univerzit zavřené.
Touha po hlubším vědeckém vzdělání dosáhla svého vrcholu v Periklově době a po peloponéských válkách (5. stol. př. n. l.). Tehdy se začala vyučovat geometrie, astronomie, politika a taktika. Vznikaly rétorské (řečnické) školy, z nichž nejznámější byla Isokratova (4. stol. př. n. l.), která vyučovala gramatiku, literární a právní vědomosti. Po studiu na rétorské škole měli být studenti schopni mluvit před soudem a ve shromáždění lidu. Což bylo pro většinu ctižádostivých svobodných Athéňanů takovým lákadlem, že se tyto školy brzy staly nejvyhledávanějšími vzdělávacími institucemi starověku – a to i přesto, že pokud na ně chtěli tatínkové své syny poslat, museli sáhnout hluboko do rodinných úspor – jak názorně ukazuje příhoda, kterou zaznamenal Plútarchos: Když se filosofa Aristippa ptal jeden Athéňan, jakou mzdu by požadoval, kdyby si vzal na vychovávání jeho syna, odpověděl: „Tisíc drachem.“ Otec zvolal: „Při Hérakleovi, ty bys chtěl příliš mnoho! Za tisíc drachem si mohu koupit otroka!“ Ale filosof, který si bylo dobře vědom, jakou má jeho vyučování hodnotu, kontroval takto: „Tak si ho kup, budeš mít dva, svého syna a toho, kterého si koupíš.“


Římské vzdělávání

Sešity, tabule a kalkulačky starověku

Ještě méně než před sto lety se v českých školách používaly malé tabulky, na které se dalo psát křídou. Cílem byla snaha ušetřit, protože použitelnost takové tabulky je neomezená. Stejně tak ve starověku, protože hlavní psací materiál byl drahý, malí žáci se cvičili na vícekrát použitelných tabulkách. Nejčastěji šlo o dřevěné tabulky pokryté na jedné straně voskem. Ostrou stranou pisátka se do vosku vyškrabávala písmena a druhou tupou stranou se vosk zahlazoval a písmena mizela. Tabulky byly opatřeny dírkami, aby se daly spojit, čímž vznikl jakýsi starověký sešit.
Místo velké nástěnné tabule žákům nejčastěji sloužilo pískoviště, kam jim učitel kreslil geometrické obrazce. K počítání žáci používali z dnešního pohledu složitý systém gest nebo kamenné, dřevěné či kovové desky s rýhami, s pomocí kterých se dalo pohodlně dělit a násobit.

Ani v Římě se stát o vzdělávání nestaral a pokládal ho za soukromou věc rodičů. V počátcích římské republiky byla výchova malých Římanů prostá a přísná. Jejím cílem bylo v dětech vypěstovat známé starořímské ctnosti: úctu k starším, mravnost, zbožnost, poslušnost, sebedůvěru, vytrvalost a důstojnost. Děti vychovávali především rodiče. Matky dcery, otec syny. Základní znalostí každého Římana bylo umět číst, psát, počítat. Otec také často své syny zasvěcoval do poněkud odbornějších znalostí. Učil je orat, jezdit na koni, plavat, zacházet se zbraní, ale také náboženským obřadům a základním znalostem zákonů. Otec často své syny brával také na společenské schůzky na fórum, aby z řečí a jednání starších sbírali zkušenosti. Své syny vychovávali sami i známí římští státníci jako byl Cato, Cicero či Augustus.
Veřejná škola, kterou provozovali soukromníci, je zmiňována již kolem roku 449 př. n. l., ale teprve po druhé punské válce (218 - 201 př. n. l.) se počet takových škol začal rozrůstat. Školy většinou zřizovali vzdělání propuštění otroci, především řeckého původu, kteří se vyučováním živili. Veřejná škola se hodila spíše méně zámožnému občanstvu, které si nemohlo vydržovat vlastní učitele. Školy se provozovaly buď v obyčejných boudách nebo v domovních loubí na náměstí či na křižovatkách.
Když se Římané lépe seznámili s řeckou vzdělaností, vzrostl zájem o vědomosti a v Římě vznikly tři stupně škol. Na prvním nejnižším stupni, do něhož nastoupily v sedmi letech, se děti učily číst, psát a počítat. Důležitou součástí výchovy bylo i memorování souboru hlavních římských zákonů, takzvaných zákonů dvanácti desek nebo úryvků z básníků. Římský školní rok byl o něco kratší než dnes, trval vždy osm měsíců, od poloviny října do poloviny června.
Druhý stupeň stál někde na pomezí našeho druhého stupně základních škol a školy střední. Byl zaměřen humanitně. Vyučovala se zde především gramatika a řečtina. Žáci četli řecké a římské klasiky, učili se přednášet, vykládat gramatiku nebo skládat metrum. S četbou byl spjat i výklad mytologie, zeměpisu a dějepisu, astronomie a filosofie. Tento stupeň mladí Římané ukončili v šestnácti letech, kdy se oficiálně stávali dospělými.
Apollon s kytharouTřetí stupeň římského vzdělávání se zase podobal našim vyšším odborným školám. Římští „studenti“ studovali především rétoriku, tedy teoretické a praktické řečnické vzdělání, dialektiku, filosofii a práva. Na těchto školách se v antice studovalo mnohem kratší dobu než dnes. Obvykle jeden až dva roky, do mladíkových sedmnácti let, kdy musel na vojnu, která teprve za římského vojevůdce a politika Maria (157–86 př. n. l.) přestala být závaznou a všeobecnou.
Po vojně mohl mladý Říman ve studiích pokračovat. Pokud se rozhodl jít státnickou drahou, obvykle se připojil k nějakému zkušenému právníku nebo řečníku přímo v Římě. Nebo odešel na nějakou z antických „univerzit“ do Athén, na Rhodos, do Alexandrie nebo i jinam. Římané, kteří si volili dráhu vojenskou, pokračovali v získávání zkušeností v družině některého vojevůdce.


Literatura
V. Kubela: Římské reálie a literatura. Prostějov. 1927.
Tomáš Šílený: Řecké starožitnosti. Brno. 1926
Plútarchos: O výchově dětí. Svoboda. Praha. 1987
Platon: Prótagoras. Oikúmené. Praha. 1992
Bbor autorů. Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.9 (17 votes)