Alexandr Veliký: Výprava na konec světa (III.)

V pouhých pětadvaceti letech porazil Alexandr Makedonský perského krále Dáreia a zmocnil se jeho obrovského bohatství i rozlehlé říše, která sahala od Bosporu až k řece Indus. Přesto nebyl spokojen. Persie pro něj byla příliš malá. Aby se stal skutečným pánem světa, musel jít ještě o něco dál.

Když se na podzim roku 331 př. n. l. posadil pětadvacetiletý Alexandr Makedonský na trůn perského krále, stal se nejmocnějším a zároveň také nejbohatším mužem celého světa. Během předchozích měsíců a let svých tažení ukořistil tisíce tun drahých kovů a desítky tisíc uměleckých pokladů obrovské hodnoty. Protože rozhodně nebyl lakomý, podstatnou část zimy na přelomu let 331 a 330 př. n. l. strávil tím, že rozděloval jmění perských králů svým velitelům a vojákům. 

Z prostých členů Alexandrovy makedonské družiny se tak rázem stali urození boháči, jejichž majetek se tomu Alexandrovu hodně přibližoval. Peršané nevěřili svým očím. Jeden z nich počínání mladého monarchy trefně okomentoval těmito slovy: „Králi, dříve byl jediný Dareios, ale nyní si ty nadělal mnoho Alexandrů.“ Rozdíl mezi Alexandry ale existoval. Zatímco makedonský král dával před penězi přednost slávě a nepřestal žít skromně, jeho velitelé si na život v perském přepychu rychle zvykli. Někteří z nich začali nosit stříbrné boty, koupali se v drahých vonných olejích a neustále s sebou vodili maséry a komorníky. Jiní si krátili čas tím, že pořádali lovy se sítěmi dlouhými několik stovek metrů. Velitel Leonnatos si nechal dopravovat jemný písek na úpravu svých cvičišť až z Egypta. Není divu, že na dlouhé a namáhavé výpravy, které Alexandr plánoval, už se jim příliš nechtělo.

Král, který ztratil všechno

Přesto na jaře 330 př. n. l. Alexandr vytáhl se svým vojskem z Persepole do Ekbatany (dnes Hamadán v Íránu), hlavního města Médie, kde se skrýval perský ex-král Dáreios, který před Makedonci utíkal už několik měsíců. Dáreios se zde opevnil s několika desítkami tisíc mužů v záloze, ale jakmile se dozvěděl, že Alexandr jde proti němu, uprchl. Médové se pak Alexandrovi vzdali bez boje. 

Cestu do Ekbatany, dlouhou skoro sedm set kilometrů, zvládlo Alexandrovo vojsko za jedenáct dní. Většinu svých unavených mužů proto Alexandr nechal ve městě a jen s menší skupinou se vydal stíhat Dáreia. Téměř tři dny strávil Alexandr se svými muži v sedle. Vzdálenost mezi ním a Dáreiem se neustále zmenšovala a nervozita v perském táboře stoupala. Nakonec se Dáreiovi satrapové (viz slovníček) v čele s Béssem rozhodli svého vládce zajmout.

Čím více se Makedonci blížili k Peršanům, tím častěji potkávali vyrabované vozy, na nichž se ex-král pokoušel zachránit alespoň část svých pokladů. Když se Makedonci přiblížili na dohled, Béssos dostal strach, okamžitě zapomněl na Dáreia i jeho poklady a prchal do své rodné Baktrie (viz slovníček), kde plánoval, že zorganizuje odpor proti Alexandrovi. Přitom, jak upozornil římský historik Curtius Rufus, Béssos měl k dispozici více – a navíc odpočatých – mužů, takže „kdyby měl stejně odvahy k boji, jako ke zradě“, mohl Alexandra porazit.

Utíkající perští vojáci ještě stihli vystřelit několik šípů na vůz, na kterém přepravovali svého bývalého krále. Zraněný Dáreios sužovaný bolestí a žízní pomalu umíral. Jediné, co mu zbylo z jeho dřívějšího bohatství, byly zlaté okovy, kterými ho zrádci spoutali. Náhodou ho objevil jeden z makedonských vojáků. Ze soucitu dal umírajícímu napít. Dáreios se na jednoho z nepřátel, kteří přivodili jeho pád, usmál, potřásl mu pravicí a zemřel.

Když na místo přijel Alexandr, bylo mu krále, který ztratil všechno, a kterého zradili a zabili jeho vlastní lidé tak líto, že jeho tělo přikryl svým pláštěm. Později ho také nechal s pompou pohřbít. Moderní historikové nicméně upozorňují a to, že Dáreiova smrt přišla Alexandrovi nesmírně vhod. Pokud by totiž zůstal naživu, představoval by pro něj trvalé nebezpečí, a kdyby ho naopak zabil, stal by se kralovrahem a uzurpátorem trůnu. 

Proč se Alexandr po Dáreiově smrti rozhodl pokračovat ve svých taženích dále na východ, není dodnes jasné. Někdy se toto rozhodnutí přičítá na vrub jeho neukojitelné ctižádosti a touze stát se pánem celého světa. Pravdou však je, že jeho výprava mohla být důsledkem i zcela pochopitelné snahy zabezpečit východní hranice říše. Svou roli mohlo hrát i to, že uprchlý Béssos měl dost drzosti na to, aby se prohlásil Dáreiovým nástupcem a nechal se titulovat jako perský velekrál Artaxerxés IV.

Perský trest

K Béssovi se připojilo několik perských provincií na hranicích dnešního Íránu, Pákistánu a Afghánistánu. Alexandr ale většinu z nich dobyl dříve, než se zmohly na odpor a ještě v zimě v roku 329 př. n. l. se vydal do Baktrie zpacifikovat Béssa. Před ním ležel neschůdný a pustý horský terén Hindúkuše, kde bylo poskrovnu silnic i měst. Pokud Alexandr chtěl využít nějaké město jako opěrný bod, většinou si ho musel sám postavit. Změnil se i způsob boje. Místo velkých bitev čekaly Makedonce nekonečné drobné potyčky s místními kmeny.

Výprava přes několik tisíc metrů vysoké horské vrcholky také nebyla snadná. Horské cesty byly pokryté sněhem, vojáci trpěli hladem a zimou. Nikde nebylo dříví na rozdělání ohně a tak se Makedonci živili syrovým masem tažných zvířat. Přesto se Alexandrovi povedlo převést své vojsko přes hory bez větších ztrát.

Tyran Alexandros

Pokud existovalo něco, po čem Alexandr skutečně toužil, byla to sláva a uznání. Nedokázal pochopit, jak je možné, že mu jeho bývalí nepřátelé, Peršané, projevují mnohem víc úcty než lidé z jeho rodné země. Makedonci však byli zvyklí spolu jednat jako rovní s rovnými a své názory vyjadřovali přímo. Často se proto dostávali do konfliktu s Alexandrem, který byl ke kompromisu se svými veliteli ochotný čím dál tím méně. Alexandr ale nemínil jakýkoli rozkol ve svém okolí připustit. 
Už roku 330 př. n. l. nechal na základě podivných obvinění zavraždit téměř sedmdesátiletého vojevůdce Parmenióna, společně s nímž předtím v Persii vyhrál mnoho bitev, i jeho posledního syna Filóta. Jeho vlastní rukou padl v roce 328 př. n. l. i velitel Kleitos, který mu o šest let dříve zachránil v bitvě u Gráníku. Kvůli odporu k takzvané proskynézi (z řečtiny doslova „v kleče líbám“, což bylo pokleknutí spojené s políbením země, či nohou toho, komu se vzdávala úcta), kterou Řekové ctili pouze bohy, kdežto Peršané i své krále, nechal Alexandr zatknout svého životopisce a dřívějšího nadšeného obdivovatele Kallisthena. Tento krátký výčet samozřejmě není úplný. Alexandr se postupně zbavoval těch, o nichž si myslel, že nejsou dostatečně loajální a nahrazoval je Peršany a jinými Orientálci. Stával se nefalšovaným východním tyranem.

Béssos byl nečekaným objevením Alexandra v Baktrii tak zaskočen, že se dal na útěk, aniž se zmohl na jakýkoliv odpor. Pokusil se Makedonce zastavit tím, že nechal spálit všechny mosty přes řeku Oxos (dnes Amudarja). To však Alexandra ani nezpomalilo. Své vojáky přeplavil na vorech a zase byl Béssovi v patách. Kuriózní bylo, že na útěku Béssa potkal stejný osud, jaký předtím sám připravil Dáreiovi. Jeho muži ho zajali, svázali, a když uviděli blížící se Makedonce, rozprchli se. Alexandr jinak známý svou shovívavostí, slitování s Béssem neměl. Nechal ho potrestat tak, jak se na perského krále sluší. Po veřejném bičování mu jeho kati uřízli uši a nos a poté byl zaživa roztrhán.

Starověcí spisovatelé upozorňují na zajímavou věc: čím východněji Alexandr šel, tím východnějším se stávalo jeho chování. Začal nosit perské šaty a vyžadoval, aby mu jeho druhové prokazovali náležitou úctu. Zatímco Orientálci na tom neshledávali nic divného, pro Makedonce to bylo změněné Alexandrovo chování a způsob oblékání „trapnou podívanou“, kterou přehlíželi jen z úcty k jeho statečnosti a vítězstvím. Přesto napětí v makedonském velitelském sboru rostlo (viz Tyran Alexandros).

Během let 329 a 328 př. n. l. potom Alexandrovo vojsko bojovalo s baktrijskými a sogdijskými (viz slovníček) kmeny a postupně si podrobilo území až k řece Syrdarja. Posledním ohniskem odporu proti Makedoncům však zůstávala tvrz baktrijského velmože Oxyarta, která byla kvůli své poloze na srázné skále považována za nedobytnou. Její obránci na Makedonce pod hradbami sebevědomě volali, že jejich pevnost můžou dobít jedině, když se naučí létat. Nevěděli, že pro Alexandra není ani takový úkol nemožný. 

Mladý král vybral tři sta dobrovolníků a rozkázal jim, aby se v noci tajně vyšplhali na skalní útes přečnívající nad tvrzí. Noční výstup po zledovatělých skalách byl obtížný, ale většina Alexandrových horolezců ho zvládla. Když ráno ohromení obránci uviděli nad svými hlavami ozbrojené nepřátele, vzdali se bez boje. 

Alexandr poté na počest uzavřeného příměří uspořádal hostinu. Na oslavě náhodou uviděl mladičkou Oxyartovu dceru Roxanu, kterou starověké prameny popisovaly jako největší krasavici v celé Perské říši. Mladý král se do ní na první pohled zamiloval. A protože nerad s uskutečňováním svých přání otálel, svatba se konala ještě téhož dne. I u této události ale dějepisci vedou spory, jestli byla spíše produktem Alexandrova milostného vzplanutí, nebo politického kalkulu, který králi pomohl upevnit právě uzavřené spojenectví s odbojnými provinciemi.

Lepší než Kršna

Ani po získání všech odbojných částí Perské říše Alexandrova touha a po dobývání dalšího území neutuchala. Přesvědčil své vojáky, že by měli dojít až na konec světa, o kterém se předpokládalo, že leží nedaleko za řekou Indus. V roce 327 př. n. l. tedy Makedonci zamířili z dnešního Kábulu přes hory do Indie. 

Během indického tažení se Alexandrovi opět dařilo a brzy ovládl celé území mezi Hindúkušem a řekou Hydaspés (dnes Džihlam). Povedlo se mu dobýt i horskou pevnost Aornos, od které podle místních pověstí musel odtáhnout s nepořízenou i bůh Kršna. 

U Hydaspu se mu na odpor se mu postavil místní panovník Póros, který se svým vojskem a s bojovými slony střežil přechod přes řeku, takže se Makedonci nemohli přeplavit na druhý břeh. Alexandr ale i tento zádrhel vyřešil chytře. Každou noc poroučel svým vojákům, aby v táboře dělali hluk, jako když se připravují k bitvě. Indové zpočátku pravidelně vyhlašovali poplach, ale postupně si na divné noční dění v makedonském táboře zvykli a přestali mu věnovat pozornost. Za jedné bouřlivé a bezměsíčné noci, ale válečné přípravy proběhly naostro a Alexander s šesti tisíci pěšáky a několika tisíci jezdci popojel kousek dál od tábora a tajně přešel řeku.

Jakmile se Póros od svých zvědů doslech, že se Alexandr přeplavil, vydal se s většinou svého vojska proti němu. Alexandrův soupeř poslal do boje třicet tisíc pěšáků, čtyři tisíce jezdců a dvě stě slonů. Makedonský král se ale přesily nezalekl, v boji chtěl především využít svou početně silnější jízdu. Věděl, že se koně bojí slonů a tak nezaútočil přímo na Pórův střed, kam indický král pečlivě rozestavil tlustokožce, ale na jeho nejméně chráněné levé křídlo. Část jízdy navíc poslal, aby v širokém oblouku objela nepřátelské vojsko a indickým oddílům vpadla do zad. Makedonci se snažili v nepřátelském vojsku vyvolat zmatek. Částečně se jim to dařilo, ale první nápory válečných slonů pro ně byly zdrcující, protože ani pevně sevřená falanga je nedokázala zadržet. 

Úporná bitva trvala několik hodin, ale poté, co se přes Hydaspés přeplavila zbylá část Alexandrova vojska, se Indové dali na útěk. Když potom Póra předvedli před Alexandra, a mladý král se poraženého zeptal, jak s ním má naložit, indický velitel odpověděl: „Královsky!“ Statečný boj krále Póra v prvních liniích, jeho mohutná přes dva metry vysoká postava i sebevědomé vystupování na Alexandra udělaly dojem. Konečně se setkal s nějakým důstojným soupeřem. Nechal ho tedy velkoryse vládnout celému kraji, jehož byl králem a další území mu ještě přidal.

Jeho vojáci ale z těžce vydobytého vítězství příliš nadšení nebyli a začínali pochybovat o smysluplnosti celého tažení. Přesto se Alexandr rozhodl pokračovat dále na východ. Břeh vysněného oceánu byl ale v nedohlednu. K pochodujícímu vojsku se brzy začínaly dostávat zvěsti o tom, jak rozsáhlé a nepřátelsky naladěné země je čekají. Vojáky trápili tropické nemoci a silné monzunové deště. Postupně se dostávali na kraj svých fyzických i psychických sil, až nakonec odmítli pokračovat dál. Alexandr se cítil podveden a ukřivděn. Myslel si, že vrátit se zpět, by pro něj znamenalo přiznat porážku. Zavřel se do svého stanu jako Achilles před Trójou, trucoval a nechtěl nikoho vidět. Nakonec se přeci jen nechal obměkčit domluvami přátel a pláčem vojáků stojících u jeho stanu. Ač nerad, vydal rozkaz vybízející k návratu k řece Hydaspés.

Z pekla do ráje

Když už se musel vrátit, nechtěl jít územím, které už dobyl. Svým inženýrům rozkázal, aby postavili lodě a vory a po proudu Hydaspu a později Indu se plavil k moři. Rozhodně nešlo o obyčejnou vyhlídkovou plavbu. Po cestě dobýval města a krajiny okolo řeky. Celé válečná plavba mu proto trvala asi sedm měsíců.

Během střetnutí s bojovným indickým kmenem Mallů se Alexandr opět podíval do tváře smrti. Jeho vojsko oblehlo jedno z mallských měst a po obvyklé střelbě z katapultů následovala zteč hradeb a jejich zdolávání s pomocí žebříků. Alexandr v bojovém zápalu předběhl všechny své vojáky a jako první se pokusil vystoupit na hradby. Jeho žebřík se ovšem zlomil a makedonský král se zřítil na zem. Okamžitě se k němu ze všech stran začali sbíhat Mallové. Alexandr však neztratil hlavu, vrhnul se přímo do středu nepřátel a bránil tak zuřivě, že Mallové před jeho tělem začali vidět jakýsi míhající se přízrak. Vyděšeně se proto stáhli do bezpečné vzdálenosti, z níž na něj vystřelili několik šípů. Jeden z nich prorazil Alexandrův pancíř a zabodl se mu do kosti vedle prsní bradavky. Mladý král se konečně přestal ohánět mečem a Mallové se znovu přiblížili. Jednomu z nich se podařilo udeřit krále do hlavy tak, že ztratil vědomí. Teprve na poslední chvíli se Makedoncům podařilo vyrvat Alexandra z rukou nepřátel. V bezvědomí ho donesli do stanu a s velkou námahou vyřízli hrot šípu, který králi pevně vězel v kosti. Zranění bylo těžké, Alexandr se ale i z něj nakonec vyléčil. Pokračoval v plavbě po Indu a podroboval si další a další území. 

Když doplul do Indického oceánu, rozdělil vojsko na dvě části. Lodě s vesly pluly podél pobřeží a on s větší částí svých mužů pokračoval pěšky takzvanou gedrosijskou pouští. Při této cestě zažil podle spisovatele Arriána mnohem více útrap než během celého svého dřívějšího válečného tažení. Vojáky trápily nemoci, vedro, žízeň a hlad. Umírali po tisících. Přesto se Alexandrovi dařilo držet morálku v armádě na poměrně dobré úrovni. Sám totiž vojákům šel příkladem. Kráčel pěšky v čele vojska a nedopřával si žádných zvláštních výhod. Když vojáci našli v poušti slabý pramínek, který mohl stěží napojit několik lidí, nabízeli vodu nejprve Alexandrovi. Ten ale dobře rozuměl tomu, že všichni se z ní napít nemůžou. Vzal proto nabízenou nádobu do rukou, ukázal ji žíznícím vojákům, a pak její obsah před zraky svých mužů vylil na zem se slovy: „Napiju-li se já, tito pozbudou mysli.“

Jakmile ale přešel poušť a dostal se na známé území své říše, jakoby z pekla přišel přímo do ráje. V Persii už pro něj připravili vše potřebné, takže si on i jeho vojáci mohli v klidu odpočinout a konečně se dosyta najíst a napít. Jeho návrat do Persie připomínal nekončící slavnostní průvod. Na cestě se popíjelo, hodovalo, zpívalo a tančilo. Alexandr se vezl na voze, který táhlo osm koní a lidé ho oslavovali jako kdyby sám Dionýsos, řecký bůh vína a bujarého veselí, projížděl jejich středem. Nefalšovaně dionýská byla i soutěž, kterou Alexandr vymyslel jako kratochvíli pro své vojáky: závody v pití čistého vína. Plútachros zaznamenal, že vítězný Promachos vypil úctyhodných třináct litrů a jako odměnu získal drahocenný zlatý věnec. Dlouho se ovšem ze svého vítězství neradoval, za tři dny na následky svého „bojového“ nasazení zemřel. Stejný osud potkalo i dalších jednačtyřicet soutěžících. 

Události po Alexandrově smrti

Obrovská Alexandrova říše se po králově smrti okamžitě rozpadla. Nikdo z jeho velitelů neměl dostatek síly nebo autority, aby ji mohl ovládnout celou. Po letech bojů si Alexandrovo království rozdělili takzvaní diadochové (nástupci) do několika větších celků. Například velitel Antipatros ovládl Makedonii a Řecko, Antigonos část Malé Asie, Ptolemaios Egypt a Seleukos Babylónii a Sýrii.
Osudy Alexandrovy rodiny byly stejné pohnuté, jako osudy jeho říše. Hned po králově smrti zavraždila Roxana Alexandrovu druhou manželku Stateiru a králova matka Olympias odstranila Alexandrova nevlastního bratra Filipa Arrhidaia. Antipatrův syn Kassandros nechal roku 315 př. n. l. zabít Olympiadu a roce 310 př. n. l. i Roxanu a malého Alexandrova syna, který se narodil až po vojevůdcově smrti. 309 př. n. l. přišla rukou vraha o život Alexandrova dlouholetá milenka Barsína a s ní i další králův syn Héraklés. Za třináct let po Alexandrově smrti nežil z jeho blízkých příbuzných nikdo.

V perském městě Súsy také Alexandr nechal několika desítkám svých druhům vystrojit svatbu s urozenými Peršankami a sám se oženil s Dareiovou dcerou Stateirou. Na svatební hostinu údajně pozval devět tisíc lidí a penězi na ní rozhodně nešetřil. Celá gigantická veselka ho údajně stála 26 000 kilogramů stříbra.

Smrt dvou přátel

Alexandr si najednou připadal jako všemocný, jako zosobněný bůh. A svůj pocit se rozhodl zavést i do zákona. V roce 324 př. n. l. poslal do Řecka dekret, aby ho Řekové uznali za boha a zřídili jeho kult. Přes vášnivé diskuse se řecké státy nakonec podvolily. Přesto se Alexandr zanedlouho přesvědčil, že rozhodně všemocný není. Na sklonku roku 324 př. n. l. vážně onemocněl a zemřel jeho spolubojovník a přítel z mládí, Héfaistión. Alexandr jeho smrt nesl velice těžce. Lékaře, který Héfaistióna léčil, dal ukřižovat. Na znamení smutku přikázal ostříhat všechny koně a mezky, v okolních městech zakázal hrát na píšťaly i ostatní hudební nástroje a přemýšlel, že thrácké pohoří Athos nechá přebudovat na gigantickou přítelovu sochu. Aby se rozptýlil, vyrážel na nesmyslné válečné výpravy a vraždil všechny mladíky, kteří se mu dostali do rukou. Říkal tomu Héfaistiónovo zasvěcování smrti.

Ani samotnému zbožštěnému králi se ale „chmurný lidský úděl“ nevyhnul. Po Héfaistiónově smrti odjel do Babylóna, kde pokračoval v nekonečných oslavách, které měly na jeho už tak nalomené zdraví přímo zhoubný vliv. Po jedné z celodenních a celonočních pitek onemocněl horečkou, z které se už nevyléčil. Zemřel v červnu 323 př. n. l., v nedožitých třiatřiceti letech.

Když se Alexandr ptal jednoho z indických mudrců, jak by bylo možné, aby se člověk stal bohem, Ind mu odpověděl: „Pokud vykoná něco, co je člověku nemožné vykonat.“ Alexandr se celý život snažil, aby něco takového dokázal. Podrobil si mocnou Perskou říši, vyhrál každou bitvu a dobyl každé město, které mu stálo v cestě. Po celý život jakoby ho provázeli a střežili bohové. Nedovolili mu už ale, aby své velké říši, kterou tak dlouho dobýval, vládl. Možná opustili oni jeho, ale možná, že opustil on je, když zpychl a začal se sám považovat za boha. Lidský osud však nakonec dostihl i jeho. Jak trefně napsal jeden z antických básníků: „Tak velká byla jeho říše, a tak malý kus země kryje jeho hrob.“

                                             Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie, květen 2011

-------------------------

Slovníček
Satrapa – perský místodržitel
Baktrie – perská provincie ve střední Asii, jejíž bývalé území se dnes nachází na pomezí Afghánistánu, Pákistánu a Tadžikistánu
Sogdiana – perská provincie, která ležela na sever od Baktrie. Její bývalé území se dnes nachází na pomezí Afghánistánu, Tadžikistánu, Uzbekistánu, Kyrgistánu a zasahovalo i na jih dnešního Kazachstánu
Falanga – sevřená formace pěchoty o šestnácti řadách, z nichž každá měla šestnáct mužů vyzbrojených štíty, krátkými meči a šest až sedm metrů dlouhým kopím

--------------------------------------------

Literatura:
Arriános: Tažení Alexandra Velikého, Praha 1972
Diodorus Siculus: Library <http://www.perseus.tufts.edu>
Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů, Praha 1967
Q. Kurtius Rufus: Výboz z Dějin Alexandra Velikého Macedonského, Praha 1905
Vavřínek, V.: Alexandr Veliký, Praha 1967
Zamarovský, V.: Řecký zázrak, Praha 1972

 

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.8 (6 votes)