Alexandr Veliký: Na počátku cesty ke světovládě (I.)

Necelých třiatřicet let – tak krátce žil Alexandr Makedonský. Během svého života toho ale stihnul hodně. Stal se pánem světa a dokonce i bohem. V čem bylo tajemství jeho úspěchu?

Důvodů, proč se z Alexandra stala legenda, bylo mnoho. Kromě jeho pozoruhodné bystrosti a toho, že byl královským synkem, mu pomohl fakt, že se narodil do mimořádně příznivé doby – tedy alespoň pro Makedonii. Ani po zdlouhavé a krvavé peloponéské válce (431–404 př. n. l.) nebyl v Řecku mír. Jednotlivé řecké státy neustále válčily mezi sebou a z jejich vzájemné nevraživosti začal těžit země, která do té doby stála mimo centrum dění – Makedonie. Její vzestup byl opravdu raketový. Během třiceti let se z nevýznamného království stala obrovská říše, která ovládala většinu známého světa. Zásluhu na tom měli především dva muži, král Filip II. (382–336 př. n. l.) a jeho syn Alexandr.

Intrikán Filip
Filip po svém nástupu na trůn v roce 359 př. n. l. provedl několik zásadních reforem makedonské společnosti a vojska, které jeho zemi posílily natolik, že se postupně stávala nejdůležitější mocností na Balkáně. Vytvořil proslulou makedonskou falangu (viz Makedonská falanga), svou armádu vycvičil k vedení bojů v horách a v zimě, což bylo do té doby neobvyklé, a začal používat obléhací stroje. Se svou vylepšenou armádou si brzy podmanil a pevně připojil rozsáhlá území ve vnitrozemí. V cestě jeho expanzivních úmyslů však stála řecká města a aténské kolonie na makedonském pobřeží. Mnoho z nich bylo navzájem spojeno smlouvami o vzájemné pomoci v případě napadení. Filip prozatím nebyl natolik silný, aby si mohl dovolit napadnout spojené síly těchto obcí a Atén dohromady. Byl ale výborný intrikán a podle úsloví, které rád používal („Zlatem naložený osel pronikne i do nejmocnější pevnosti“), se mu kombinací obratného diplomatického manévrování a vojenské síly dařilo dobývat jednu řeckou osadu za druhou. Než si Atéňané uvědomili co se děje, byli z Makedonie prakticky vytlačeni.

Ve státnických záležitostech se Filipovi vedlo dobře, ale jeho rodinný život byl mnohem komplikovanější. Ještě jako mladík poznal během náboženských slavností na ostrově Samothraké, ležícím na severovýchodě Egejského moře, neobyčejně krásnou ženu, Olympias z Epeiru. V roce 357 př. n. l. se s ní oženil (i když už několikrát ženatý byl) a prohlásil ji za makedonskou královnu. Manželství Filipa a Olympiady bylo alespoň ze začátku velmi šťastné. V červenci roku 356 př. n. l. Olympias porodila syna Alexandra a o něco později dceru Kleopatru. Alexandr se prý narodil ve stejný den, kdy vyhořel Artemidin chrám v maloasijském Efesu, jeden ze sedmi divů světa. Artemis byla nejen bohyní lovu, ale také porodů, a tak se ve starověku vtipkovalo, že není divu, že nechala svůj skvostný chrám vyhořet, když byla zaměstnána při porodu tak velikého muže jako byl Alexandr.
I kdyby byl zmíněný příběh o požáru Artemidina chrámu jen legendou, symbol ohně byl pro Alexandra i jeho rodinu velice příznačný. Oba jeho rodiče byli velice vášniví a ctižádostiví lidé se zálibou v „ohnivé“ vodě, kteří nad sebou čas od času ztráceli kontrolu. U Alexandra se v mládí zdálo, že bude spíše klidné a vyrovnané povahy. Později se ale ukázalo, že oheň, který v něm byl, prozatím jen doutnal, a že od obou rodičů v tomto ohledu zdědil víc, než by si býval přál. Během svých výprav se totiž stával stále vznětlivějším a prudším.

Jak děti povyrostly, v soužití mezi manželi se začaly tvořit trhliny. Olympias byla fanatickou vyznavačkou orfických a dionýských kultů, které zahrnovaly složité tajemné obřady a extatické tance s hady. Olympias se do těchto praktik ponořila natolik, že nezřídka s hady i spala, což Filipa děsilo a odpuzovalo. Král proto začal hledat klidné spaní v pitkách a v postelích jiných žen. Láska k Filipovi se tedy postupně ze strany vášnivé a žárlivé Olympias změnila v hořkost a nenávist.

Vzdělaný krasavec
Jak vlastně Alexandr vypadal? Byl to krasavec ve stylu Colina Farrella z nedávno natočeného amerického velkofilmu? Starověcí spisovatelé se většinou shodují na tom, že pohledný byl. Arriános napsal, že vynikal tělesnou krásou, jiní hovořili o tom, že měl světlou pleť a plavé vlasy. Podle Lýsippových soch byl štíhlý a dlouhovlasý s šíjí lehce vychýlenou doleva. Pravděpodobně měl i atletickou postavu, protože ho jeho vychovatelé odmalička přísně cvičili v zápasech a běhu. Mladý Alexandr dokonce hrdě prohlásil, že by v běhu klidně závodil i na olympijských hrách, pokud by jeho protivníky měli být synové králů.

Filip nezanedbal ani synovo teoretické vzdělání. Sehnal mu pravděpodobně toho nejlepšího učitele, který byl v té době k mání, nejznámějšího Platónova žáka Aristotela. Za vyučování se Filip filosofovi odvděčil nejen penězi, ale také znovuvybudováním Stageiry, Aristotelova rodného města, které král během svých výprav proti řeckým koloniím na makedonském pobřeží zničil. Aristoteles Alexandra spolu s jinými chlapci od makedonského dvora vyučoval skoro tři roky, až do princových šestnácti let. Mladí Makedonci se učili etiku, politiku, lékařství, ale i základy vojenské strategie, v níž později Alexandr vynikal. Toto období Alexandra výrazně ovlivnilo. Vybudoval si během něj kladný vztah k filosofům a vědě a ze své pozdější výpravy do Asie udělal kromě tažení vojenského také výpravu vědeckou. Sám později prohlásil, že Filipovi vděčí za to, že žije, ale Aristotelovi za to, že umí dobře žít.

Pokud lze něco o Alexandrovi říct s absolutní jistotou, tak to, že byl velmi inteligentní člověk a navíc i bystrý pozorovatel. Ve starověku se například vyprávěl příběh o tom, jak na makedonský dvůr přivedl známý obchodník s koňmi překrásného koně Búkefalu a chtěl ho Filipovi prodat za nehorázně vysokou částku. Králi se kůň pochopitelně líbil, ale zdál se mu divoký. Proto nejprve přikázal svým mužům, aby ho osedlali a zkusili projet. Jenže Búkefalos všechny Filipovi nejlepší jezdce shodil. Král se proto na obchodníka rozzlobil a jak bylo jeho vznětlivé povaze vlastní, okamžitě ho i s koněm poslal do patřičných míst. Za jeho zády si ale hlasitě povzdech mladý Alexandr: „Jakého koně to ztrácejí, kvůli své nezkušenosti a choulostivosti!“ Filip se cítil dotčen, že ten mladíček, ať už byl jeho synem nebo ne, haní jeho zkušené bojovníky a napůl žertem mu nabídl, že i on může zkusit štěstí. Alexandr neváhal. Běžel k Búkelafovi, vzal jeho otěže a obrátil zvíře proti slunci. Všimnul si totiž, žese kůň bojí svého vlastního stínu. Když se tedy zbavil stínového nepřítele, vyhoupl se Búkefalovi na hřbet a uháněl tryskem nejprve proti slunci, a když se zvíře uklidnilo a získalo důvěru ve svého nového jezdce, tak i nazpátek. Filip nejprve zamyšleně mlčel, ale když se Alexandr vrátil a sesedl z koně, se slzami v očích svého syna políbil a řekl mu: „Hledej si království sobě rovné, Makedonie ti nestačí.“

V Achilleových stopách
Po svých rodičích Alexandr zdědil také velkou ctižádostivost. Součástí i toho nejzákladnějšího řeckého vzdělání byla četba Homéra, a malý Alexandr si v jeho Iliadě brzy našel hrdinu, kterému se z hlouby duše chtěl podobat – Achillea. Alexandra v celém jeho životě nezajímala rozkoš ani bohatství, ale sláva. A po vzoru Achillea to měla být sláva vojenská. Alexandr k naplnění svých ambicí směřoval už od dětství. Historik Plútarchos například napsal, že když přišli na makedonský dvůr vyslanci perského krále a Filip zrovna nebyl doma, ujal se jich malý Alexandr. Pohostil je a začal s nimi rozmlouvat. Vyslanci byli nejprve v rozpacích, že s nimi jedná malé dítě. Když ovšem zjistili, že se jich princ neptá na bezvýznamné dětské otázky, ale zajímá ho délka silnic v Persii nebo velikost a síla perského vojska, jejich rozpaky se brzy změnily v čistý úžas.

Alexandr také s nelibostí nesl vojenské úspěchy svého otce, protože měl pocit, že zmenšují budoucí slávu, která čeká na něj. Pokaždé, když přišla ke dvoru zpráva, že Filip dobyl další město, říkával svým přátelům: „Hoši, otec sebere všechno předem a mně nezanechá vykonat s vámi ani jeden velký a skvělý čin.“ Není divu, že spěchal, aby ho otec zapojil do bojů pokud možno co nejdříve. Alexandrovo přání se splnilo v roce 340 př. n. l., kdy Filip vytáhl na další ze svých válečných výprav a Alexandra pověřil správou království. V té době docházelo k nepokojům mezi podrobenými thráckými kmeny. Alexandr neváhal a vydal se na trestnou výpravu. Už v šestnácti letech se mu povedlo vyhrát první bitvu. Během této výpravy také založil své první město, Alexadropoli (nejedná se o dnešní řecké stejnojmenné město), která byla první vlaštovkou dlouhé série po Alexandrovi pojmenovaných měst. Není vyloučené, že tuto Alexandrova zálibu odstartoval jeho otec, který krátce před tím založil Filippupolis (dnešní Plovdiv).

Tanec mezi mrtvolami
V této době už Makedonci pevně ovládali rozsáhlá území ve vnitrozemí, makedonské pobřeží a poloostrov Chalkidiki. Filipovi to ale nestačilo a postupně rozšiřoval svůj vliv dále na jih, kde se jeho zájmy začaly stýkat s životními zájmy řeckých obcí. Proti Filipovi se začal zvedat odpor, jehož hlavním hlasatelem se stal athénský řečník Démosthenés. Ten ve svých plamenných řečech Filipa označoval za barbara a vyzýval Řeky, aby proti němu společně zasáhli. V roce 338 př. n. l. se Démosthenovy plány konečně začaly dařit. Přesvědčil Théby, v té době jeden z nejmocnějších států v Řecku, aby spojily síly s Aténami a společně s nimi vytáhly proti Makedoncům.

V létě roku 338 př. n. l. se tedy spojené vojsko Atén, Théb, Korinthu a dalších řeckých městských států shromáždilo v počtu asi 28 000 mužů u řeckého města Chaironeia. Výpravy se osobně účastnil i Démothenés. Když se o tom Filip dozvěděl, okamžitě se asi s třiceti tisíci muži a s Alexandrem na místo vypravil. U Chaironeie rozmístil vojsko a velení nad pravým křídlem svěřil osmnáctiletému Alexandrovi, který musel čelit nejhoršímu soupeři: elitním a dosud neporaženým thébským vojákům. Filip sám se postavil proti Atéňanům. Na začátku bitvy Filip prorazil střed nepřítele, ale zároveň se dostal do velmi nebezpečného postavení. Ztratil tisíc mužů a musel ustoupit. Alexandr mezitím rozdrtil Thébany a vpadl Atéňanům do zad. Řecké vojsko bylo obklíčeno. Když to Démosthenés viděl, s hrůzou z bitvy utekl. Sedm tisíc Řeků padlo a ostatní muže Makedonci zajali.

Filip si dobře uvědomoval, co toto vítězství znamená. Celé Řecko bylo jeho. Podle spisovatele Plútarcha se radostí málem zbláznil. Opil se, hlučně zpíval a tančil mezi mrtvolami, jejichž krev zbarvovala chaironeiskou říčku načerveno. Teprve když vystřízlivěl, dovolil padlé pohřbít. Potom poslal Alexandra do Atén s mírovými podmínkami. Atéňané museli uznat Filipovu nadvládu, ale jinak se pro ně prakticky nic nezměnilo. Makedonské požadavky se Atéňanům zdály tak mírné, že dokonce Alexandrovi z vděčnosti postavili sochu.

Pýcha předchází pád
V roce 337 př. n. l. svolal Filip zástupce všech řeckých obcí do Korinthu, kde vyhlásil v odvetě za perské vpády do Evropy všeřeckou válku proti Persii. Jako cíl stanovil osvobození všech Řeků v Malé Asii. Filip byl na vrcholu, ale pak následoval strmý pád. Starověký dějepisec by asi řekl, že jeho příčinou pádu neúměrná pýcha, protože král se po vítězství nad Řeky začal považovat za třináctého Olympana. Moderní historik by zřejmě hledal prozaičtější příčiny, především vyhrocené vztahy ve Filipově rodině.

V roce 337 př. n. l. se totiž Filip oženil s mladičkou Kleopatrou, která pocházela z významného makedonského rodu, a proto se měla stát novou královnou. Na svatební hostině se novomanželčin opatrovník Attalos opil a před zraky Alexandra popřál Kleopatře, aby brzy porodila dědice makedonského trůnu. Alexandr se rozzlobil, vykřikl: „Mne pokládáš, ty ničemo, za bastarda?“ a chrstl mu do tváře obsah svého čerstvě naplněného poháru. Filip samozřejmě nemohl nechat urážku svého nového příbuzného nepotrestánu. Vstal, vytasil meč a hnal se na Alexandra. Naštěstí pro něj byl ale tatínek tak opilý, že zakopl, upadl a ztratil vědomí. Alexandr potom posměšně prohlásil: „Člověk, který chtěl přejít z Evropy do Asie, nedojde ani od lehátka k lehátku.“ Pro případ, že by se jeho slova otci po vystřízlivění nelíbila, vzal svoji matku a společně odjeli z Filipova dosahu.
I když se král s Alexandrem zase brzy usmířil, jejich vztah už nikdy nebyl tak vřelý jako dříve. Na zlepšení ostatně ani nebyl čas. Roku 336 př. n. l. byl Filip na svatbě své dcery úkladně zavražděn. Jaké byly skutečné motivy jeho vraždy, se už asi nikdy nedozvíme. Zlé jazyky ale tvrdí, že si ji objednala zhrzená exkrálovna Olympias. Vzhledem k její vášnivé povaze by to rozhodně nebylo nemožné.

Chlapeček pánem Řecka
Z následného boje o makedonský trůn vyšel vítězně devatenáctiletý Alexandr. Do kralování skočil oběma nohama. Nechtěl nikoho nechat na pochybách, že je přinejmenším stejně schopným a silným panovníkem jako jeho otec. Nejdříve se sérií politických vražd zbavil svých odpůrců na makedonském dvoře a poté silou zakročil proti Thrákům, kteří po Filipově smrti od Makedonců odpadli. Thrákové byli silní soupeři. Už skoro dva tisíce let před našimi husity používali vozovou hradbu a zajímavou taktiku, během níž pouštěli naložené vozy z prudkých kopců na postupující pěšáky. Alexandr o tom ale věděl a před střetnutím s Thráky dal vojákům rozkaz, aby se v případě potřeby rozestoupili, nebo se položili na zem a vytvořili ze štítů ochranný kryt, po kterém thrácké vozy přejedou. Jeho plán vyšel na jedničku, Thrákové byli poraženi a museli s Makedonci uzavřít mírovou smlouvu. Ze severu tedy Alexandr své království zajistil.

Na jihu, v Aténách, už ale proti němu zase začínal kout pikle Démosthenés. Bouřil veřejné mínění proti Makedoncům a podněcoval Řeky ke vzpouře. Pravděpodobně nevěřil, že mladý makedonský král, kterého označoval za neškodného chlapečka, bude stejně obtížným soupeřem jako jeho otec. Mýlil se. Alexandr vtrhl do Řecka a rozbořil Théby, kde proti němu Démosthenés zorganizoval povstání. Alexandrovi vojáci pobili šest tisíc Thébanů a zbylých třicet tisíc zajatců nechal mladý král prodat do otroctví. Potom vytáhl proti Aténám s tím, že když ho Atéňané, dokud válčil s Thráky, nazývali chlapcem, a když byl v Thesálii jinochem, chce se jim ukázat jako muž u aténských hradeb. Vyděšení Atéňané po událostech v Thébách raději k Alexandrovi okamžitě vyslali poselství s žádostí o milost. K jejich překvapení ji přijal a místo boření dalších řeckých měst svolal, stejně jako předtím jeho otec, všeřecký sněm do Korinthu, kde se nechal potvrdit novým vůdcem spojeneckého tažení proti Persii.

Alexandr byl spokojen, vítězně se vracel do Makedonie, aby co nejrychleji připravil vše potřebné k výpravě do Asie. Ve starověku bylo zvykem před začátkem válečného tažení konzultovat s bohy jeho výsledek. K tomu účelu sloužily věštírny. Nejznámější z řeckých věštíren ležela v Delfách ve středním Řecku. Pro Alexandra to byla na zpáteční cestě do Makedonie poněkud zajížďka, ale věštbu od delfské Pýthie si nemohl nechat ujít. Když se ale po strastiplné cestě horami do Delf konečně dostal, našel ji z náboženských důvodů zavřenou. Čekat dlouhé dny na její otevření se netrpělivému horkokrevnému králi nechtělo. Pýthii se nejdřív snažil přesvědčit dary, aby udělala výjimku. Když neupěl, vtrhnul osobně do domu nebohé ženy a násilím ji vlekl do chrámu. Vyděšená Pýthie spontánně vykřikla: „Ó synu můj, nikdo ti neodolá.“ Jakmile to Alexandr zaslechl, Pýthii pustil s tím, že už má věštbu, pro kterou přišel. Rychle opustil Delfy a pokračoval do Makedonie.

Během podzimu a zimy roku 335 př. n. l. Alexandr postupně shromažďoval nejen vojáky, ale i experty na stavbu obléhacích strojů, historiky, zeměpisce a dokonce i filosofy. Podle spisovatele Plútarcha mělo jeho vojsko celkem 30 až 43 000 pěšáků a čtyři až pět tisíc jezdců. Na zaopatření tohoto kontingentu a odměny svým druhům vydal celý svůj majetek. „A co ponecháš, králi, pro sebe?“ zeptal se Alexandra jeden z jeho druhů. „Naději,“ odpověděl král. Správu království během své nepřítomnosti Alexandr svěřil Antipatrovi, jednomu ze svých nejdůvěryhodnějších velitelů, a jen s nadějí a svými vojáky se na jaře roku 334 př. n. l. vydal na cestu dlouhou bezmála 40 000 kilometrů. Na cestu, na jejímž konci se stal pánem světa.

Plné znění článku vyšlo v časopise Živá historie, duben 2011 

------------------------------------------------------------------------

Literatura
Arriános: Tažení Alexandra Velikého. Praha 1972.
Démothenés: Řeči na sněmu. Praha 2002.
Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995.
Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Praha 1967.
Slovník antické kultury. Praha 1974.
Vavřínek, V.: Alexandr Veliký. Praha 1967.
Zamarovský, V.: Řecký zázrak. Praha 1972.

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.6 (10 votes)