Alexandr Veliký: Král, který se stal bohem (II.)

Když se mladý makedonský král Alexandr přeplavil do Asie, měl mnoho dluhů a ovládal jen malý kus země. Po čtyřech letech vojenských výprav se stal největším boháčem světa a pánem rozlehlé Perské říše.

Na jaře roku 334 př. n. l. byl na pobřeží Helléspontu (mořská úžina, které dnes říkáme Dardanely) neobvyklý ruch. Moře křižovaly stovky řeckých lodí a na evropském pobřeží čekaly tisíce vojáků na přepravu do Asie. Všichni následovali svého mladého krále Alexandra, který se rozhodl vytáhnout proti Peršanům. Za Řecko a hlavně za sebe. Z celého svého srdce totiž toužil osvobodit Řeky z perského područí i po slávě, která by s tím byla spojena. Toužil po tom, aby mu bohové dovolili vykonat alespoň jeden velký čin. A ti rozhodně nebyli proti.

Jednadvacetiletý Alexandr vytáhl do Persie asi s třiceti tisíci pěšáků a pěti tisíci jezdců. Proti obrovské perské armádě působila tato čísla až směšně, a proto Peršané zpočátku nevěnovali přicházejícím Makedoncům příliš mnoho pozornosti. Byli si jisti tím, že je snadno porazí v kterékoli bitvě na jakémkoli místě si zamanou. Mýlili se.

Falanga nastupuje

Brzy po svém vylodění v Asii Alexandr se svým vojskem postoupil k říčce Gráníkos (dnešní Biga Çayı), která ústí do Marmarského moře. Ačkoli Gráníkos byl spíše velkým potokem než řekou, měl rychlý proud, mnoho hlubokých míst a strmý břeh. Peršané, kteří zde shromáždili poměrně velké vojsko včetně dvaceti tisíc jezdců, se domnívali, že při přechodu Gráníku bude mít Alexandr potíže. Proto trpělivě čekali, až zaútočí. Alexandr je nemínil nechat čekat dlouho, a to i přesto, že v makedonském táboře nepanovala v otázce útoku shoda.

Makedonští věštci nesli nelibě, že Alexandr chce bojovat v měsíci daisiu, ve kterém podle tradice králové nesměli vést vojáky do boje. Pro pověrčivé Makedonce to byl velký problém, ale Alexandr toto úskalí originálně obešel tím, že rozkázal, aby byl jiný měsíc. I přesto vojevůdce Parmenión Alexandra od bitvy zrazoval. Alexandr však slavnostně prohlásil, že by se styděl před Helléspontem, zalekne-li se Gráníku, a spolu se třinácti četami jezdců se vrhl do vod říčky. 

S nadšeným zápalem bojoval jak s proudem, který ho několikrát strhnul, tak s dotírajícím perským vojskem, stojícím na bezpečných vyvýšených místech. Na zabláceném břehu bojoval s těmi, kteří se na něj vrhali, dokud se zbytek vojska nepřebrodil a nezformoval. Na samotného Alexandra se hrnuly skupinky rozvášněných Peršanů. Nechybělo mnoho, aby se Gráníkus stal jeho poslední bitvou. Život mu tehdy zachránil jeden z jeho nejlepších přátel, Kleitus, který zabil jednoho z dorážejících Peršanů právě ve chvíli, když už na Alexandra zezadu napřahoval meč.

To už ale proti Peršanům nastupovala makedonská falanga, která je díky svým delším kopím i obdivuhodné bojové morálce kosila po stovkách. Netrvalo dlouho a perské vojsko se dalo na útěk. Podle řeckého spisovatele Plútarcha během krátké doby zahynulo na 20 000 perských pěšáků a 2 500 jezdců, přičemž Alexandr údajně ztratil pouhých 34 mužů. Po bitvě nechal král poslat do Athén tři stovky kompletních perských zbrojí s nápisem: „Alexandr, syn Fillipův, a Řekové s výjimkou Lakedaimoňanů – od barbarů obývajících Asii.“ Tím se škodolibě posmíval Sparťanům, kteří se jako jediní z Řeků nepřidali k této výpravě, že také jako jediní nebudou mít podíl na slávě, kterou Alexandr v Asii získá.

Gordický uzel

Jakmile se Alexandr zakousl do tučného maloasijského koláče, nemínil se ho vzdát. Prozatím bylo jeho cílem osvobodit zdejší porobená řecká města. V tomto ohledu se mu dařilo na jedničku. Velká perská armáda byla přes tisíc kilometrů daleko, takže mohl nerušeně postupovat po egejském pobřeží k jihu a obsazovat jedno město za druhým. Pokud některé řecké město s „osvobozením“ nesouhlasilo, Alexandr ho jednoduše dobyl silou zbraní.

Dáreiova pohádková nabídka

Když Alexandr v roce 331 př. n. l. chystal pokračování své výpravy proti Dáreiovi, přišlo k němu perské poselstvo s nečekaně štědrou nabídkou příměří. Dáreios Alexandrovi nabízel deset tisíc talentů zlata (dnes by měly cenu asi 220 miliard korun), třetinu svého království a ruku princezny k tomu. Jakmile to přátelé mladého krále uslyšeli, stáli jako opaření. „Kdybych byl Alexandrem, tak bych ten návrh přijal,“ radil králi vojevůdce Parmenión. „Já také, kdybych byl Parmeniónem,“ odpověděl Alexandr a poslal Dáreiovi vyjednavače s nepořízenou pryč. Mladý makedonský král neměl důvod, proč by se měl spokojit s nějakými zbytky, když si Dáreiovu říši mohl vzít celou.

Po získání maloasijských řeckých měst Alexandr přemýšlel, co dělat dál. Často měl nutkání srazit se co nejdříve s perským králem Dáreiem III. a svést rozhodující bitvu o celou říši. Jindy zase uvažoval o tom, že by posílil svou moc v přímořských oblastech a teprve potom by postupoval proti Dáreiovi do vnitrozemí. Nakonec v něm opět zvítězila touha po slávě a na podzim roku 334 př. n. l. se rozhodl pokračovat dále na východ.

Aby mu obsazování Malé Asie šlo rychleji, rozdělil své vojsko na dvě části. Obě skupiny se měly setkat za dva měsíce v legendárním frýžském městě Gordion, asi 70 kilometrů jihozápadně od dnešní Ankary. Alexandr během této krátké doby obsadil více než třicet měst, přičemž ani přechod přes drsné anatolské hory a sněhové vánice pro něj nepředstavovaly výraznější problém. 

V Gordionu si nemohl nechat ujít pověstný vůz krále Mída svázaný složitým uzlem s mnoha volnými konci. Podle věštby se měl ten, kdo uzel rozváže, stát pánem celého světa. Alexandr se nejdříve pokoušel s tímto rébusem poprat ručně, ale když se mu nedařilo, dostal vztek, vytasil meč a uzel rozvázal jednoduše tím, že ho rozťal. 

Desetinásobná přesila

V té době už konečně perský král Dáreios shromažďoval v Sýrii svou obrovskou armádu, která podle spisovatele Plútarcha měla šest set tisíc vojáků. I kdyby byla pravdivá nejnižší čísla (250 tisíc pěšáků, 60 tisíc jezdců a 30 tisíc řeckých žoldnéřů), která uvádí římský historik Curtius Rufus, Alexandrovo vojsko muselo čelit nejméně desetinásobné přesile. Jenže Perští vojáci byli skutečnými vojáky jen s notnou dávkou představivosti. Dáreios totiž sázel spíše na kvantitu, než na kvalitu svých branců. Ve svých luxusních šatech vypadali jako by místo do boje šli na nějakou módní přehlídku.

Příkladným polním velitelem nebyl ani sám perský král, který se vezl na voze vystlaném drahými látkami a ozdobeném zlatem, stříbrem a drahokamy. Na válečné tažení ho navíc následovala celá královská družina, včetně jeho matky Sisygamby, hlavní manželky a nejpověstnější perské krasavice Stateiry, mnoha malých princů a princezen a tři sta šedesáti pěti souložnic. Králova osobní zavazadla vezlo patnáct cestovních vozů a jeho skromné úspory ve zlatě šest set mezků a tři stovky velbloudů. Makedonci, včetně Alexandra, který se oblečením nijak nelišil od svých vojáků, museli proti Peršanům vypadat jako chudáci. Za to byli ale po zuby ozbrojení a měli výborný výcvik i bojovou morálku, což se o perských vazalech rozhodně říct nedalo.

Ačkoli rádci Dáreiovi dobře radili, aby počkal na Alexandrův příchod na širokých syrských pláních, kde by mohl lépe využít početní převahu, král je neposlechl. S téměř nepochopitelnou logikou se bál, aby mu Alexandr neutekl, až se dozví o velikosti jeho armády. Proto se mu přes úzké horské soutěsky blízko dnešních hranic Turecka a Sýrie vydal naproti. 

Alexandr však rozhodně neměl na útěk pomyšlení a šel zase naproti Dáreiovi. Řízením osudu se při přechodu soutěsek obě armády minuly a Peršané vpadli Makedoncům do zad. Obsadili městečko Issos, a všechny nemocné a zraněné vojáky, které zde Alexandr nechal, krutě zavraždili. V následném boji se zdravými a ozbrojenými Makedonci se jim ale dařilo o poznání hůř. Když se Alexandr dozvěděl, že ho Peršané obešli, okamžitě se vracel zpět. Seřadil vojsko a přímo z pochodové formace zaútočil na Peršany u říčky Pinaros v blízkosti Issu. Alexandr se osobně vrhnul proti perskému středu, kde stál Dáreios. K perskému panovníkovi se dostal tak blízko, že král dostal obrovský strach o svůj vlastní život, zapomněl na celou svou armádu i rodinu a z boje uprchl.
Královský přepych

Řady Dáreiovy armády se po králově úprku rozložily. Makedonské falangy kosily perské vojáky jako obilí. Po bitvě bylo na bojišti tolik mrtvých, že se ani nedali spočítat. Řekové počet padlých odhadem určili na sto tisíc. Makedonci potom zabrali perský tábor včetně Dáreiova přepychového stanu. Když do něj Alexandr vstoupil a viděl všechny ty vany, džbány, koberce, krabičky na masti, parfémy, zlato a drahokamy, pohrdavě prohlásil: „V tom, jak se zdá, spočívalo jeho kralování.“

Obléhání Tyru

Tyros byl pro Alexandra skutečným oříškem – a to řečeno nejen obrazně, ale i doslova. Ležel totiž na pobřežním ostrově ve tvaru vlašského ořechu a kolem dokola ho obklopovala tvrdá skořápka vysokých a pevných hradeb. Alexandr věděl, že bez svých obléhacích strojů nemá šanci Tyros rozlousknout, ale netušil, jak by je k hradbám města vlastně měl dostat. Nejdříve začal směrem k Tyru stavět násep z dřevěných pilířů, po kterém by bylo možné dopravit stroje až k hradbám. Tyřané mu ale kladli zuřivý odpor. Stavitele zahrnovali sprškami šípů a jednou se jim dokonce povedlo makedonské obléhací dílo zapálit.

Alexandr se na to tedy rozhodl jít jinak. S pomocí kyperských a spojeneckých foinických lodí ovládl moře kolem města, zablokoval tyrské přístavy a tak omezil možnosti Tyřanů jak se proti oblehatelům bránit. Obležení jim tedy působili potíže alespoň tím, že vysílali potápěče, kteří přeřezávali kotevní lana jejich lodí. Alexandrovi inženýři mezitím dokončili skoro kilometr dlouhý násep a přemístili k hradbám obléhací stroje. Prorazit do města se jim ale nedařilo. Situace vypadala zoufale.

Alexandrovi se jedné noci zdál zvláštní sen, ve kterém pronásledoval a chytil satyra, což byl ve starořecké mytologii napůl člověk a napůl kozel. Věštci sen vyložili tak, že jméno satyr, vlastně znamená „sa-tyr“, což se z řečtiny dá přeložit jako „tvým se stane Tyros“ a zároveň předpokládali, že město bude dobyto ještě před koncem měsíce. Když se přítomní vojáci ušklebovali, protože už byl poslední den v měsíci, zavelel nečekaně Alexandr k útoku. Obléhacím strojům, které dal netradičně umístit na lodě, se k velkému překvapení přihlížejících podařilo prorazit hradby a Alexandrovi vojáci se začali hrnout dovnitř. Tyrský ořech byl konečně jeho. 

V jednom z Dáreiových stanů našel i královu matku, manželku a několik dětí. Neměl ale v úmyslu mstít se jim. Zasmál se i tomu, když královna matka Sisygambis považovala za makedonského krále vedle stojícího Alexandrova přítele Héfaistióna, který byl vyšší a urostlejší než on, a padla před ním na kolena. Alexandr ženě pomohl vstát a řekl: „Nemýlila ses, matko, neboť i tento je Alexandr.“ Královy příbuzné, ale i všechny počestné ženy, které se ocitly v zajetí, byly pod Alexandrovou ochranou a všichni se k nim museli chovat s patřičnou úctou. Alexandr byl koneckonců civilizovaný člověk a ne barbar, jak ještě několik let nazpět nazýval athénský řečník Démosthenés jeho otce Filipa i všechny Makedonce spolu s ním.

Egyptským faraonem

Po bitvě u Issu se Alexandr v Damašku zmocnil ohromného bohatství, které tam zanechalo perské vojsko. Jak ale správně předpokládal, jednalo se pouze o ukázku toho, co by mohl získat dalším tažením a úplnou porážkou Dáreia. Prozatím však perského krále nemohl pronásledovat, protože Dáreiovo loďstvo se základnami ve Foiníkii (Fénicii) a Egyptě pevně ovládalo moře. Při zbrklé cestě na východ mu mohlo způsobit značné nepříjemnosti. Alexandr se proto rozhodl obsadit všechny přímořské krajiny až do Egypta. 

Většina z foinických měst v Alexandrovi viděla osvoboditele od perské nadvlády, takže mu nekladla žádný odpor. Makedonský král vítězně projel ulicemi starobylého Byblu, Berytu (dnešní Bejrút) a Sídónu. Obyvatelé skvěle opevněného foinického Tyru však Alexandra kvůli jednomu ze starých zákonů odmítli do města pustit. Tyros byl důležitou základnou perského loďstva, a proto ho Alexandr nemohl jednoduše nechat být a začal ho obléhat. Pouštěl se přitom do práce přímo titánské, protože Tyros byl v té době považován za nedobytný. Byl to tuhý oříšek i pro velikého Alexandra, o čemž svědčí i to, že ho král s celým svým vojskem obléhal téměř sedm měsíců, déle než jakékoli jiné město během všech svých tažení (viz Obléhání Tyru).

Po dobytí Tyru směřovaly Alexandrovy kroky do Egypta. Perský satrapa Mazakés mu po zkušenostech svých kolegů z Malé Asie raději Egypt vydal bez boje. I Egypťané ho vítali jako osvoboditele, vlastně mnohem nadšeněji než maloasijští Řekové. To na mladého krále udělalo obrovský dojem. Zjistil, že ani barbaři vlastně nejsou tak necivilizovaní lidé a že umí ocenit kvality dobrého panovníka. V listopadu 332 př. n. l., rok po bitvě u Issu, už Alexandr projížděl kolem pyramid v Memfidě. V Mennoferu se pak nechal korunovat na faraóna.

Alexandr bohem

Když už byl v Egyptě, nemohl si nechat ujít návštěvu proslulé Amónovy věštírny v libyjské poušti. Jeho přátelé mu cestu přes vyprahlou pustinu rozmlouvali, ale pokud si Alexandr něco usmyslel, nikdo ho nepřiměl jednat jinak. Během této výpravy měl navíc neuvěřitelné štěstí. Bylo zataženo, takže ho nesužovalo obvyklé horko, a později dokonce hustě pršelo, takže měl dostatek vody. Na cestě ho provázelo hejno havranů, kteří jako by mu ukazovali směr, kudy má jít.

Když konečně dorazil do Amónovy svatyně v oáze Siva, kněz mladého faraóna se samozřejmostí přivítal jako syna Amónova (egyptská obdoba řeckého Dia), čímž si Alexandra okamžitě získal. Podle Curtia Rufa se potom Alexandr zeptal na dvě otázky: jestli byli všichni vrazi jeho otce potrestáni a jestli se stane pánem světem. Kněz mu znovu zopakoval, že je synem božím, a proto se jeho skutečnému otci nemohlo nic stát, ale že všichni vrahové Filipovi už potrestáni byli. Na druhou Alexandrovu neskromnou otázku také odpověděl kladně a připojil, že Alexandr zůstane až do doby, než odejde k bohům, nepřemožen. Král byl spokojen. 

Pro barbary už byl tedy nejen králem, ale i bohem. Řekové si z něj ovšem kvůli jeho božství spíše dělali legraci. Například když jednou při hostině silně zahřmělo, vyskočil přítomný sofista Anaxarchos od stolu a hlasitě se zeptal Alexandra: „Způsobil si to snad ty, synu Diův?“ Tehdy se tomu Alexandr ještě smál, ale později, když zjistil, že být bohem je mnohem příjemnější než být pouhým králem, začal neúctu svých přátel snášet mnohem neliběji.

David proti Goliášovi

Z Egypta se potom v roce 331 př. n. l. vrátil zpět do Foiníkie a chystal výpravu proti Dáreiovi. Prošel Damaškem a celou Sýrií, překročil mohutné řeky Eufrat a Tigris a teprve u vesnice Gaugamély v dnešním severním Iráku potkal Dáreia a jeho vojáky. Tábor perského vojska vypadal jako stanové velkoměsto, nikoliv náhodou. Podle spisovatele Arriána zde Dáreios shromáždil rovný milion pěšáků, čtyřicet tisíc jezdců, dvě stovky válečných vozů s dlouhými kosami na kolech a patnáct slonů. Makedonců naproti tomu bylo dohromady jen padesát tisíc. 

Dáreiovo vojsko bylo ohromné a vzbuzovalo takový strach, že nejbližší přátelé radili Alexandrovi, aby se s Dáreiem nepouštěl do otevřeného boje. Žádali ho, aby zaútočil v noci. Alexandr tehdy odpověděl, že nemá v úmyslu vítězství ukrást, ale čestně vybojovat. Své vojáky poslal spát, aby na druhý den byli čerství. On zatím trávil čas tím, že prováděl tajemné obřady a obětoval bohu Strachu. Stresem z nadcházející bitvy ale rozhodně netrpěl. Podle spisovatele Plútarcha spal noc před bitvou tak tvrdě, že ho ráno museli dlouho budit. Když se ho potom Parménion ptal, co se stalo, že už spí spánkem vítěze, Alexandr mu odpověděl: „A což se ti nezdá, že už jsme vítězi? Když jsme zproštěni toho bludného potloukání a nemusíme se honit holou a zpustošenou krajinou za Dáreiem vyhýbajícím se bitvě?“

Dáreios si tentokrát na výběru místa bitvy dal záležet. Zvolil širokou pláň, kde se mohlo jeho vojsko bez problému rozvinout a dokonce věnoval pozornost i úpravám krajiny. Všechny terénní nerovnosti nechal vyrovnat, aby bylo bojiště dobře sjízdné pro vozy i jezdce. Jako by si připravoval hřiště, na kterém si brzy jeho muži budou hrát na vojáčky. Opět ale udělal několik chyb. Tou nejzásadnější bylo, že z obavy, aby na něj Alexandr nezaútočil ještě před svítáním, držel své muže v bojové pohotovosti celou noc. Ráno tedy byli jeho muži proti odpočinutým Makedoncům ve značné nevýhodě.

Boj zahájily obávané perské válečné vozy, ale jejich ostré kosy kosily naprázdno. Některé vozataje zlikvidovala makedonská kopí. Jiné, kteří se svými vozy projeli skrz rozestoupené falangy, zabili Makedonci ve druhé linii. Dáreiova vojska potom natáhla své řady a zaútočila na makedonská křídla. Na levém křídle, kde velel Parménion, měli Makedonci problémy. Na Alexandrově pravém křídle ale vznikla kvůli zbrklému přeskupování Peršanů velká mezera, kterou král využil k útoku na střed, kde stál Dáreios. Vyděšení nepřátelští vojáci se pod Alexandrovým náporem dávali na útěk. Ochranná masa vojáků před Dáreiem se povážlivě ztenčovala, a když jeho vůz zasáhlo jedno z makedonských kopí, opakoval se scénář z bitvy u Issu – perský král z bitvy utekl. 

Alexandr chtěl svého soka pronásledovat, ale situace v týlu, kde Peršané obsadili makedonský tábor a kde hrozilo obklíčení Parmenióna, ho donutila zůstat. S Alexandrovou pomocí potom Makedonci zbylé perské oddíly porazili. David se opět postavil Goliášovi, a opět vyhrál. Podle Arriána zde zahynulo tři sta tisíc nepřátel a jen stovka Makedonců. Oba údaje ale velmi pravděpodobně budou přehnané.

Evropan perským králem

Po bitvě u Gaugamél se Alexandr vydal směrem k Babylonu, největšímu a nejlépe opevněnému městu světa. Babylon měl tři pásy širokých hradeb a žilo v něm milion lidí. Alexandr byl připraven ho dobýt, bude-li to třeba. Před městem seřadil vojáky do bojové sestavy, ale než stačil cokoli podniknout, otevřela se brána pod jednou ze dvou set padesáti věží a z ní vyšel průvod, který ho uvítal jako nového krále. Město bylo plné veselých a zvědavých lidí. Babyloňané Alexandra srdečně vítali, zasypávali ho květinami a dary, všude vonělo kadidlo. To byla Persie, kterou si Alexandr od mládí představoval.

Po Babylonu se Alexandr zmocnil hlavního města perské říše, Persepole. V královském paláci našel bezpočet pokladů z celého království. Mimo jiné získal přes dva tisíce tun mincovního zlata a stříbra. Další ukořistěné vybavení z persepolského paláce podle Plútarcha odváželo deset tisíc mezčích spřežení a pět tisíc velbloudů. Bohatství, které dávalo dohromady několik generací perských králů, to v jeden den připadlo jemu. Ale získané poklady si rozhodně nemínil nechat jen sám pro sebe. Začal obdarovávat své přátele a byl přitom štědrý jako nefalšovaný perský král. Vzpomněl si i na svého vychovatele z mládí, Leónida, který mu kdysi řekl, když obětoval bohům a nešetřil přitom drahým kadidlem: „Až se staneš pánem země rodící vonné látky, budeš moci takto bohatě obětovat, ale nyní užívej šetrně toho, co tu máme.“ Alexandr mu poslal deset tun kadidla a tři tuny myrhy se vzkazem: „Poslal jsem ti hojně kadidla a myrhy, abys přestal být skrblíkem k bohům.“

Alexandr v Persepoli za přítomnosti svých přátel usedl pod zlatými nebesy na královský trůn. Když to uviděl stařec Démarátos Korintský, přítel Alexandrova otce, rozplakal se a řekl: „Jak velkého potěšení jsou zbaveni z Řeků ti, kteří zemřeli dříve, než mohli vidět Alexandra sedět na Dáreiově trůně.“ Alexandr byl na vrcholu. Nikdy neměl tak blízko ke svému vysněnému božství a slávě jako právě v tento den, kdy se posadil na trůn perského krále. Osud ho však už zase volal na cestu. Byla tu ještě jedna věc, kterou musel zařídit. Asie totiž nemohla mít krále dva, a Dáreios mu prozatím unikal.

Vyšlo v časopise Živá historie, duben 2011

------------------------------------------------------------------------

Literatura:
Arriános: Tažení Alexandra Velikého, Praha 1972
Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů, Praha 1967
Q. Kurtius Rufus: Výboz z Dějin Alexandra Velikého Macedonského, Praha 1905
Vavřínek, V.: Alexandr Veliký, Praha 1967
Zamarovský, V.: Řecký zázrak, Praha 1972

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.5 (10 votes)