10 důvodů proč byste nechtěli žít ve staré Spartě

Rádi se dobře najíte, občas si přispíte, nebo si koupíte něco hezkého a drahého na sebe? V tom případě by život ve staré Spartě nebyl nic pro vás. Takové změkčilosti Sparťané netolerovali.
Pokud vám už si vám někdo stěžoval, že ho rodiče vychovávali po sparťansku, nebo že na dovolené musel přebývat ve „spartánských“ podmínkách, můžete si být téměř jisti, že přeháněl. Mnoho spartských zvyků totiž bylo tak drsných, že by je člověk 21. století bez nadsázky mohl označit za nelidské.

1. Zabili by vám dítě

Se základními lidskými právy, tak jak je známe dnes, si starověcí Sparťané nedělali hlavu. Spartské děti nebyly samostatnými lidskými bytostmi, ale majetkem státu. Protože stát potřeboval jen silné a výkonné jedince, vadné lidské exempláře ihned vyřadil. Každé spartské dítě muselo projít úřední inspekcí u starších. Pokud spartští stařešinové zjistili, že dítě není zdravé, nebo dostatečně silné, čekala ho smrt. Pověření muži „nekvalitní“ děti odnesl do hor, kde je nechali napospas osudu.

Sparťané šlechtění dokonalých lidí věnovali velkou pozornost. Dbalo se například na to, aby si muži brali jen krásné a fyzicky zdatné ženy. Podle řeckého spisovatele Plútarcha (2. stol. n. l.) musel například jeden ze spartských králů zaplatit vysokou pokutu za to, že se oženil s ženou malé postavy. Odůvodněním pro pokutu bylo to, že jim chce místo budoucích králů dát „králíčky“.

2. Žili byste jako chudáci

Klasičtí Sparťané žili v neuvěřitelně skromných podmínkách, které hraničily s chudobou. Bájný spartský zákonodárce Lýkurgos (kolem roku 800 př. n. l.) ze skromnosti udělal základ spartské morálky i společenského uspořádání. Některá jeho opatření bychom ale dnes pravděpodobně považovali za extrémní.

Tento zákonodárce například zrušil všechny zlaté a stříbrné mince a místo nich zavedl jako platidlo těžké železné hůlky, kterým přes jejich váhu a velikost dal zcela nepatrnou hodnotu. Plútarchos zaznamenal, že k uskladnění obnosu, který odpovídal asi pěti kilům stříbra, potřebovali Sparťané celou jednu velkou místnost v domě. Pokud nějaký nešťastník musel takovýto objem převést, neobešel se bez velkého vozu s koňským potahem.

Lýkurgos také zakázal Sparťanům zabývat se čímkoli, co souvisí s vyděláváním peněz, a zákonem omezil péči, kterou občané mohli věnovat svým šatům a domům. Kupříkladu každý spartský dům mohl mít strop zhotovený jen sekyrou a dveře vyřezané jen pilou a žádným jiným nástrojem. Tento zvyk byl ve Spartě natolik samozřejmý, že Sparťané, kteří v cizině viděli nádherné vykládané dřevěné stropy, se často divili, že v jiných zemích roste čtverhranné dříví.

Zákaz luxusu platil i v jídle. Povinností každého Sparťana bylo jíst střídmě, podobně jako doporučuje staré české přísloví: „Jez do polosyta a pij do polopita.“ Aby nikdo nepodváděl, jedli Sparťané společně a navzájem se kontrolovali. Sparta byla asi jediným státem v celé historii lidstva, kde byl každý dospělý občan zároveň profesionálním vojákem a mravnostním policistou.

Nejtypičtějším spartským jídlem byla černá polévka z vepřové krve a vnitřností, jejíž chuť byla podle mnohých starověkých spisovatelů nevalná. Vyprávělo se, že když Spartu navštívil jistý Řek z Itálie, prohlédl si hrubé spartské domy, strádající děti a ochutnal tuto pověstnou polévku, prohlásil: „Není divu, že se Sparťané nebojí zemřít, když musí vést takovýto život!“

3. Museli byste chodit nazí

Celá spartská výchova směřovala k vychování silných, odvážných, poslušných a skromných občanů. S výchovou ke skromnosti Sparťané začínali velmi brzy. Na vlastní kůži ji poznaly už novorozenci, kterým spartské matky a chůvy nedávaly plenky, často je nechávaly samotné, o hladu a ve tmě, aby si děti zvykaly na nepohodu, které je v pozdějších letech čekalo požehnaně.

Od sedmi až do dvaceti let museli spartští chlapci chodit s oholenou hlavou, bosí a s výjimkou jediného lehkého pláště také zcela nazí. Byli rozděleni do družin, v nichž trávili veškerý svůj čas. Spali společně na stelivu z rákosí. Myli se pouze několikrát za rok. Kruté tělesné tresty, za jakoukoliv projevenou slabost nebo nedokonalost, byly na denním pořádku.

4. Nutili by vás krást

Chlapci také často trpěli hladem. Svou chudou a jednotvárnou stravu si ovšem mohli vylepšovat příležitostnými krádežemi, které Sparťané chápali jako jednoduchou strategickou hru. Děti si při krádežích měly procvičovat obratnost, lstivost, rychlost a v případě potřeby i sílu.

Pokud chlapce při krádeži někdo chytil, jednak utrpěla jeho zlodějská čest, a jednak i jeho tělo, které vychovatel při následujícím výprasku nešetřil. Chlapce však nikdo netrestal za to, že kradli, ale za to, že se nechali chytit. Vyprávělo se, že jeden spartský mladík ukradl liščí mládě a schoval si ho do pláště. Cestou do města ho překvapil jeho vychovatel a chtěl vědět, co schovává. Liška se v tu chvíli uvolnila a začala nebohému chlapci drásat břicho. Mladík ale statečně potlačoval bolest a mlčel. Když vychovatel odešel, chlapec se mrtvý sklátil na zem, své tajemství si raději vzal do hrobu.

5. Pořád by vás mlátili

Nejobvyklejším spartským tělesným trestem bylo bičování. Samozřejmostí bylo, že trestaný (povětšinou) mladík nesměl projevit žádnou bolest, jinak byl potrestán ještě krutěji. Tento zvyk se dokonce dostal do náboženského kultu. Zatímco ostatní Řekové při náboženských slavnostech nejčastěji závodili v běhu nebo jiných atletických disciplínách, Sparťané vynalezli sport zcela odpovídající jejich tvrdé nátuře: závody v bičování.

Při každoroční slavnosti Artemidy Orthie byli spartští mladíci do krve bičováni. Pochopitelně nevyhrával ten, kdo zvládnul zbičovat víc lidí, ale ten, kdo více bičování vydržel. Ctižádostiví spartští mladíci mezi sebou v tomto sportovním odvětví zápolili tak urputně, že se jich mnoho konce sportovního dne vůbec nedožilo.

Tento zvyk byl ovšem často cílem posměšků ostatních Řeků. Například když filosof Démonax viděl Sparťana, jak trestá svého otroka, řekl mu: „Zadrž! Vždyť s ním jednáš jako se sebou rovným.“

6. Museli byste půjčovat svou ženu jiným

Zatímco většina ostatních světových kultur povolila, nebo alespoň tolerovala mnohoženství, Sparťané naopak nezavrhovali mnohomužství. Pokud si starší muž vzal mladou ženu, a chtěl děti, bylo jeho povinností vybrat si nějakého silného a bystrého mladíka, který se početí vytouženého potomka zhostí místo něj.

Stejně tak, pokud se někdo nechtěl oženit, ale toužil po dětech, mohl požádat manžela kterékoli ženy, aby mu ji z reprodukčních důvodů půjčil. Spisovatel Xenofón (kolem 428–354 př. n. l.) dokonce napsal, že „ve Spartě chtějí mít ženy dvojí domácnost a muži chtějí získávat po své děti bratry.“ Zajištění kvalitního potomstva bylo pro Sparťany podstatnější než manželská věrnost.

Vyprávělo se také, že když nějaký cizinec přišel do Sparty a ptal se, jaký trest mají pro cizoložníky, jeden mladík mu odpověděl: „Za trest by spartský cizoložník musel odevzdat býka, který by se ocasem dotýkal pohoří Taygetos a tlamou pil z řeky Eurótu.“ Cizinec se divil a odporoval, že tak obrovské zvíře neexistuje. „Stejně jako ve Spartě cizoložníci,“ vysvětlil mu mladík.

7. Deset let byste byli na vojně

Primát nejdelší povinné vojenské služby dnes drží Izrael, jehož mladí muži musí do války na tři roky. Sparťané museli od svých dvacetin sloužit celých deset let. Pokud se k tomuto číslu připočte ještě polovojenský výcvik dětí od sedmi let a skutečnost, že až do šedesáti let se Sparťané museli neustále cvičit v bojových dovednostech a být připraveni na válku, dá se říct, že tito lidé strávili v bojové pohotovosti většinu svého života.

Plútarchos zaznamenal, že pro Sparťany jako pro jediný národ světa byla válka odpočinkem od vojenského drilu.

8. Patřili byste státu

V dnešní době, zaměřené na rozvoj individuality nám může přijít až neuvěřitelné, že Sparťané se dobrovolně a zcela podřizovali státu, za nějž byli bez váhání ochotní obětovat i život.

Nejhůř se ve Spartě vedlo těm, o nichž ostatní měli podezření, že se dopustili něčeho nečestného. Takový lidé byli společensky zcela odepsáni. Nikdo s nimi nechtěl jíst, či jen sedět v jedné místnosti. Nikdo s nimi nemluvil, ani je nezdravil. Všichni naopak takovým lidem dávali jim najevo svou nenávist a opovržení, ať už gesty, slovy nebo rukama, protože označené zbabělce Sparťané často i bili. Není divu, že takové ponížení nemohl nikdo dlouho snést, a proto musel město buď opustit, nebo spáchat sebevraždu. Takový osud potkal i posla Pantita, který přinesl do Sparty zprávu o porážce u Thermopyl. Sparťané mu vyčítali, že s ostatními vojáky nezůstal v boji a jednali s ním velmi zle. Nebohý muž psychické týrání ze strany svých spoluobčanů dlouho nevydržel. Rozhodl se mu uniknout oběšením.

Ve Spartě se také netrestalo jen za to, že někdo udělal něco špatného, ale i za to, pokud někdo mohl a neudělal něco dobrého. Například pokud se daný člověk dostatečně nesnažil být co nejlepší. Sparťané měli povinnost neustále se zlepšovat v občanských ctnostech, a pokud se této povinnosti vyhýbali, hrozilo jim odebrání občanských práv.

9. Nesměli byste mluvit

Lýkurgovy zákony

Autorem všech zde zmíněných spartských zvyklostí byl podle tradice Lýkurgos, který – pokud skutečně žil – působil ve Spartě kolem roku 800 př. n. l. Ve starověku se o tom, že Lýkurgos existoval, nikdy nepochybovalo, i když si zprávy o jeho životě často odporovaly. Moderní historikové jsou v otázce jeho existence skeptičtější.

Lýkurgovy zákony, založené na skromnosti a úctě k vlasti mnoho starověkých lidí obdivovalo a chválilo, ale, jak napsal Xenofón, nikdo je na domácí půdě zavádět nechtěl. Obtížné bylo jejich dodržování i pro samotné Sparťany. Ačkoli Lýgurgos nařídil vyhnat ze Sparty všechny cizince, a občanům zakázal (s výjimkou vojenských výprav) cestovat, aby se od jiných národů nenakazili lenivostí, přeci jen do Sparty postupně cizí zvyky pronikaly. Sparťané už proto nejpozději ve 4. století př. n. l. většinu Lýkurgových zákonů nedodržovali. Mnozí starověcí spisovatelé v této skutečnosti viděli příčinu úpadku a zániku spartského státu.

Ne bez důvodu se vžilo slovo „lakonický“ jako synonymum stručnosti. Pověstná spartská skromnost se totiž odrážela i v mluvě. Sparťané se už od dětství učili mluvit stručně a příhodně, proto mezi ostatními Řeky prosluli, jako „lidé, kteří nepotřebují mnoho slov.“ Spisovatel Xenofón napsal, že mladí Sparťané jsou zvyklí mluvit, jen pokud se jich někdo starší ptá, že na dlouhých pochodech, kterých musí během týdne absolvovat mnoho, jen upřeně hledí před sebe a mlčí, přičemž „jejich hlas uslyšíš řidčeji než hlas kamenných soch.“

Není divu, že vzhledem ke své „lakoničnosti“ se Sparťané příliš nezajímali o literaturu, ani o vědu. Občas se proto vyskytl člověk, který jim vyčítal nevzdělanost. Ale ti si z toho pochopitelně nic nedělali. Když například jeden athénský řečník hanil Sparťany za to, že jako jediní nedokázali pochopit athénskou moudrost, přítomný Sparťan mu odpověděl: „Máš pravdu, jsme jediní z Řeků, kteří se od vás nenaučili žádné špatnosti.“

10. Váš život by nic neznamenal

Dalo by se říci, že si Sparťané života – ať už svého vlastního, nebo někoho jiného – příliš nevážili. Nejhůř tato skutečnost doléhala na hélóty, spartské otroky. Heilóti byli příslušníci podrobeného původního obyvatelstva Lakónie, jižní části Peloponésu, kterou pevně ovládali Sparťané. Bydleli na spartském venkově a věnovali se především práci na polích. Sparťanům odváděli naturální dávky ve formě vína, oleje, ječmene či masa.

Sparťané se k heilótům chovali surově a hrubě. Čas od času se mladí spartští vojáci vypravili na takzvané krypteie, preventivní vojenské výpravy, na nichž zabíjeli nejsilnější a tedy potencionálně nebezpečné heilóty. Nebylo výjimkou, že při podobných „cvičeních“ ze zde na den zmizelo i na dva tisíce heilótů. Ve starověku se říkalo, že „v Lakedaimónu žije svobodný člověk životem nejsvobodnějším a otrok nejotročtějším.“ Přinejmenším s druhou částí tohoto tvrzení je možné souhlasit.

-----------------------------------------------------------------

Literatura

Hérodotos: Dějiny. Praha 2004.
Pausaniás: Cesta po Řecku I. Praha 1973.
Plútarchos: O lásce a přátelství. Praha 1987.
Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I. Praha 1967.
Šílený T.: Řecké starožitnosti. Praha 1926.
Xenofón: Řecké dějiny. Praha 1982.
Zamarovský, V.: Řecký zázrak. Praha 1972.

 

Váš hlas: Žádná Průměr: 4.3 (35 votes)