Římský kalendář

Kněz si omývá ruce ve vodě. Pak přichází k oltáři, zapaluje oheň a odříká modlitbu: „Buď zdráva, Matko Vesto. Ať nás tvůj plamen stále vede k bohům. Povstaň Otče Iane, bože dobrých začátků. Povstaň dobrý Stvořiteli. Povstaň, Iane, ochránce prahu.“ „Je dokonáno,“ pronese kněz. Listopadové Kalendy jsou zde.

Starověký Řím nám nepřinesl pouze krásnou architekturu, literaturu a myšlenky, ale i něco tak samozřejmého jako je kalendář. Rozvržení našeho kalendáře a dokonce i jeho název totiž pochází právě od starých Římanů.

Kolik je hodin?

Z počátku bylo určování času v Římě pouze přibližné. Římané se řídili jednoduše podle slunce. Teprve během první punské války získali první sluneční hodiny, které pak hrdě umístili v Římě. Zajímavé sluneční hodiny fungovaly za doby císaře Augusta na Martově poli. Jako jejich ukazatel sloužil ukořistěný egyptský obelisk, jehož stín se pohyboval po číselníku vytesaném do dlažby.

Římané počítali hodiny jinak, než jak je počítáme dnes my. Naše šestá či sedmá hodina byla pro Římany hodina první. Třetí hodina se pak shodovala s našimi devíti hodinami, šestá hodina s dvanácti hodinami, devátá hodina se třetí hodinou odpoledne, atd.

Pro Římany nebyl kalendář pouze jednotvárným průvodcem dnů a týdnů během roku, ale radil jim, kdy vykonat potřebné oběti, kdy se má senát sejít a jednat o důležitých věcech, kdy provozovat trhy či uspořádat slavnosti. Jeho důležitou součástí byl i seznam šťastných a nešťastných dní.

Zhruba od Caesarovy doby byl kalendář veden velmi důsledně a přesně, v dřívějších dobách ovšem kolem něj panoval obrovský zmatek. Původně měl římský rok pouze deset měsíců a 304 dní. Podle pověsti tento první kalendář ustanovil bájný zakladatel Říma Romulus, a proto kalendář nesl jeho jméno. Římský nový rok tehdy začínal v březnu a končil prosincem, jak tomu nasvědčuje označení posledního měsíce December (decem – latinsky deset).

Romulův kalendář byl pochopitelně velmi nepřesný, protože se každý rok zpožďoval za slunečním rokem o více než šedesát dní. Římský básní Publius Ovidius Naso k tomu poznamenal: „Tys však, Romule, věru víc rozuměl zbraním než hvězdám.“ Poprvé byl Romulův kalendář zreformován za vlády krále Numa Pompilia (717-673 př. n. l.). Numa zavedl lunární kalendář s dvanácti měsíci střídavě o 29 a 30 dnech a do Romulova roku přidal dva nové měsíce.

Počátečním měsícem Numova kalendáře nadále zůstával březen (Martius), měsíc zasvěcený římskému bohu Martovi, po něm následoval Aprilis (duben, zasvěcen Venuši), Maius (květen, měsíc vzrůstu, podle některých zdrojů zasvědím bohyni Maie, podle Ovidia pojmenován po starcích – maior), Junius (červen, podle některých zdrojů pojmenován po Junoně, manželce Jupitera. Podle Ovidia po mladých – junior), Quintilis (červenec, měsíc pátý), Sextilis (srpen, měsíc šestý), September (září, měsíc sedmý), October (říjen, měsíc osmý), November (listopad, měsíc devátý) a December (prosinec, měsíc desátý). Poslední dva měsíce Numa pojmenoval Januarius (leden, zasvěcen bohu Ianovi) a Februarius (únor, zasvěcen bohu mrtvých a očisty Februovi).

Ve srovnání s Romulovým kalendářem, přinesl ten Numův výrazné vylepšení, ale přesto nešlo o dokonalý systém. Numův lunární rok měl pouze 354 dnů a tak jej bylo nutné složitým způsobem vyrovnávat s rokem slunečním o 365 dnech. Sestavování kalendáře bylo v rukou nejvyšších pontifiků, kteří měli v tomto ohledu takřka neomezenou moc. Jejich moc se zvláště projevovala v ustanovování dnů za sněmovní, úřední či nešťastné. Takto mohli ovlivňovat i politický vývoj ve státě, protože pro ně nebylo problémem pod záminkou nešťastného dne kdykoli zrušit důležitá senátní zasedání ve prospěch určité frakce nebo jedince. Dovolit si to mohli i proto, že kalendář nebyl veřejnosti dlouho dobu přístupný, takže nezasvěcení mohli být jednoduše oklamáni. Toto částečně odstranil v roce 304 př. n. l. aedil Gneus Flavius, který nechal kalendář zveřejnit a tím omezil možnosti jeho zneužití.

Ani zveřejnění kalendáře jeho přesnosti příliš nepomohlo. Zvolení neodborní pontifikové se při sestavování kalendáře často dopouštěli banálních chyb, takže už v roce 47 př. n. l. Numův kalendář předbíhal rok sluneční o dobré tři měsíce. Římský historik Suetonius k tomu poznamenal, že v té době žně nepřipadly na léto, ani vinobraní na podzim.

Každý měsíc Numova (později republikánského) lunárního kalendáře začínal novoluním, kdy se na obloze objevil malý srpek měsíce a dělil se na tři hlavní části, které odpovídaly fázím Měsíce. První část se jmenovala „Kalendae“ (Kalendy – odtud slovo kalendář, sami Římané ovšem pro kalendář používali výraz „Fasti“), druhá „Nonae“ (Nony) a třetí „Idus“ (Idy).

Kalendy připadaly na den, v němž se na obloze objevil první srpek měsíce, byly zasvěceny bohyni Junoně. Když byl měsíc ve své první čtvrti, slavili Římané Nony, které začínaly pátý nebo sedmý (v březnu, květnu, červenci a říjnu) den v měsíci. Idy se slavily o každém úplňku – třináctý, nebo v dříve jmenovaných měsících, patnáctý den měsíce.

I římský kalendář byl rozdělen na týdny, které stejně jako naše týdny po sobě následovaly bez ohledu na rozhraní měsíců. Římský týden ovšem měl osm dní. První den nového týdne, byl zároveň posledním dnem předchozího týdne, proto by se latinské slovo pro týden „internundinium“ nebo „nundinum“ (lat.inter- mezi, novem-devět, dies-den) dalo přeložit jako „devítidenní“. Dny se označovaly velkými písmeny od A do H. První den byl A, po něm následovalo dalších sedm dnů BCDEFGH, a po nich další A. Den A byl dnem odpočinku.



žlutá - Římský týden měl osm dní. První den nového týdne, byl zároveň posledním dnem předchozího týdne. Dny se označovaly velkými písmeny od A do H.

Červená - Římský kalendář činil rozdíl mezi dny svátečními a dny všedními.V určených dnech se konaly sněmy a v kalendáři byly označeny písmeny „C“. Úřední dny byly označovány písmenem „F“. Den, ve kterém nesměla proběhnout žádná úřední činnost, byl označen písmeny „NP“.

Zelená - Dny se určovaly k vzhledem nastávajícím „svátečním“ dnům. Např. 18. březen byl podle římského kalendáře 15 den před dubnovými kalendami.

Sedmidenní týden začali Římané používat až na začátku 3. stol. n. l. Jeho dny dostaly jména podle bohů, jimž byly zasvěceny a některá z těchto jmen zůstala v románských jazycích až dodnes. Neděle byla dnem Slunce (Solis dies – Sunday), pondělí byl den Měsíce (Lunae dies – Monday), úterý bylo dnem Martovým (Martis dies), středa dnem Merkurovým (Mercurii dies), čtvrtek byl zasvěcen Jovovi (Jovis dies), pátek Venuši (Veneris dies) a sobota Saturnovi (Saturni dies – Saturday).

Pro Římany měl každý den nějaký speciální význam. Římský kalendář činil rozdíl mezi dny svátečními (dies festi) a dny všedními (dies profesti). V určených dnech se konaly sněmy a v kalendáři byly označeny písmeny „C“ od slova „comitialis“ sněmovní. I k úřednímu jednání mohlo dojít pouze v den, kdy to kalendář dovoloval. Takový den byl v kalendáři označen písmenem „F“, od slova „fas“ je dovoleno. Den, ve kterém nesměla proběhnout žádná úřední činnost, byl označen písmeny „NP, NF nebo FP“. Dny, v nichž se udála nějaká státní katastrofa, se připomínaly jako neblahé či nešťastné dny „dies atri“. V těchto dnech nesměly probíhat žádné náboženské slavnosti a nedoporučovalo se v nich začínat žádné soukromé záležitosti.

Římané slavili několikrát do roka mnoho svátků. Nám asi nejznámější svátky byly Saturnálie, svátky zimního slunovratu, které spadaly do 17. prosince a trvaly pět dní. Saturnálie byly svátkem, kdy se připomínal zlatý věk, ve kterém si všichni lidé pod vládou boha Saturna byli rovni. Během svátků se nedělal rozdíl mezi otroky a svobodnými. Otroci si oblékali togu, nosili plstěný klobouk, který byl odznakem svobody a stolovali společně se svými pány, kteří je obsluhovali.

Numův kalendář se používal až do roku 46 př. n. l., kdy Gaius Julius Caesar jako nejvyšší pontifik provedl opravu kalendáře za pomocí alexandrijského hvězdáře Sósigena a zavedl po egyptském způsobu sluneční rok. Caesar zvýšil počet dní v roce na 365, určil pro každý měsíc stejný počet dní, jaký užíváme dodnes a ustanovil pro každý čtvrtý rok den navíc (přestupný rok). K novému kalendáři se kvůli chybějícím dnům nemohlo přestoupit ihned, a proto Caesar určil, že rok 46 př. n. l. bude mít patnáct měsíců a 445 dnů, aby se rozdíl dohonil. Tento rok byl pak nazván „posledním rokem nepořádku“ neboli „annus confusionis ultimus“.

Caesar také posunul začátek roku na 1. ledna, kdy od roku 153 př. n. l. nastupovali římští konzulové do úřadu. S Caesarovými reformami však ne všichni zprvu souhlasili a jako všechna ostatní opatření, která prosadil, bylo i toto kritizováno. Římský řečník Cicero (106 – 43 př.n.l.), když kdosi prohlásil, že se příštího dne má objevit souhvězdí lyry, odpověděl: „Jistě, na vyšší rozkaz!“ Tím chtěl ironicky vyjádřit, že Caesar by nejraději spolu se zemí ovládal i nebe.

Zůstalo zachováno členění měsíců na kalendy, nony a idy, i když tyto svátky jednotlivým měsíčním fázím už neodpovídaly. Po Caesarově smrti (v roce 44 př. n. l.) byl červenec na jeho počest přejmenován na Julius a srpen byl později (roku 27 př. n. l.) z úcty k císaři Augustovi (63 př. n. l – 19 n. l.) označen jako Augustus.

Takzvaný juliánský kalendář platil beze změny až do roku 1582, kdy jej opravil papež Řehoř XIII. Juliánský rok totiž předbíhá sluneční rok o zdánlivě zanedbatelných 11 minut. Za šestnáct století od zavedení od Caesarovy reformy však rozdíl mezi slunečním rokem a kalendářem činil deset dní. Řehoř proto vypustil z juliánského kalendáře deset nadbytečných dnů a zavedl lepší pořad přestupných let tím, že určil, aby vždy po 133 letech odpadl jeden přestupný den.

Juliánský kalendář přijímaly jednotlivé státy postupně. V Českých zemích byl přijat v roce 1584, ve Velké Británii v roce 1752 a v Rusku až v roce 1918 – proto se slavila Velká říjnová socialistická revoluce až v listopadu. Ve východních křesťanských církvích ovšem platí původní Juliánský kalendář v nezměněné podobě až dodnes.

Římský kalendář v praxi

Římané určovali jednotlivá data poměrně komplikovaně. Jak bylo uvedeno výše, měsíc se nedělil na týdny, ale na tři části, na Kalendy, Nony a Idy. Chtěl-li starověký Říman mluvit o 15. březnu, hovořil přímo o Idách. Mínil-li 12. březen, šlo o čtvrtý den před březnovými idami. Pokud naplánoval svatbu na 20. březen, mluvil o 17 dnech před dubnovými kalendami. Datum se tedy stanovovalo vzhledem k nejbližšímu následujícímu dni.

Pouze den před Kalendami, Nonami či Idami, byl označován slovem „pridie“ a den po Kalendách, Nonách a Idách zase „postridie“. Tedy 2. leden mohl být nazván buď „a. d. IV. Nonas Januaris“ (čtyři dny do lednových non) nebo „postridie Kalendas Januaris“ (druhý den po kalendách).

Roky Římané nejprve určovali podle jmen každoročně volených konzulů. Už od založení republiky v roce 510 př. n. l. byla jména nově zvolených konzulů vyrývána na mramorové desky umístěné na Kapitolu. Konzul tak měl záruku, že zůstane v paměti národa po mnoho generací, aniž by musel vykonat něco obdivuhodného.

Když chtěl Říman hovořit například o roce 63 př. n. l. řekl „za konzulů Marka Tullia Cicerona a Gaia Antonia.“ V době, kdy byl konzulem Gaius Julius Caesar spolu s Calpurniem Bibulem, se vyprávěl mezi Caesarovými politickými přívrženci vtip, namířený proti Bibulově politické nečinnosti, když hovořili o roku 59 př. n. l. jako o roku konzulů Julia a Caesara.

Později začali Římané počítat roky od založení republiky („post reges exactos“), tedy od 13. srpna 510 př. n. l. nebo od založení Říma („ab Urbe condita“), tedy podle M. Terentia Varra od 21. dubna 753 př. n. l.

--------------------------------------------------------------------------------

Literatura

Ovidius: Kalendář. Svoboda. Praha 1985

V. Kubelka: Římské realie a literatura. Prostějov 1927

Nova Roma: The official Nova Roma Calendar. 2008

Váš hlas: Žádná Průměr: 3.8 (14 votes)