Portál Antika

Škola základ života. Staré pořekadlo, jehož obrysy se začaly rýsovat už v antice. Jednou z nejdůležitějších povinností starověkého občana totiž bylo vzdělání.

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, proč děti začínají chodit do školy v sedmi letech, proč se člověk stává plnoletým v osmnácti, proč je součástí povinné školní docházky i tělocvik nebo nad tím, proč se vzdělávání dělí do několika stupňů, můžete si být téměř jisti, že s tím mají něco společného zvyky starých Řeků a Římanů.

Rádi se dobře najíte, občas si přispíte, nebo si koupíte něco hezkého a drahého na sebe? V tom případě by život ve staré Spartě nebyl nic pro vás. Takové změkčilosti Sparťané netolerovali.
Pokud vám už si vám někdo stěžoval, že ho rodiče vychovávali po sparťansku, nebo že na dovolené musel přebývat ve „spartánských“ podmínkách, můžete si být téměř jisti, že přeháněl. Mnoho spartských zvyků totiž bylo tak drsných, že by je člověk 21. století bez nadsázky mohl označit za nelidské.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč nový rok začíná právě 1. ledna? Stejně jako nemálo dalších institucí, pochází i náš kalendář (s drobnou úpravou v 16. století) z antiky. 1. leden byl od roku 153 př. n. l. dnem, kdy římští konzulové – po nichž se jednotlivé roky nazývaly – nastupovali do úřadu. Římský nový rok ovšem dál tradičně začínal 1. březnem. Teprve když Julius Caesar roku 46 př. n. l. římský kalendář zreformoval, přesunul začátek roku na 1. leden, aby se rok kalendářní kryl s úředním. Jak slavili Římané Nový rok?

Kněz si omývá ruce ve vodě. Pak přichází k oltáři, zapaluje oheň a odříká modlitbu: „Buď zdráva, Matko Vesto. Ať nás tvůj plamen stále vede k bohům. Povstaň Otče Iane, bože dobrých začátků. Povstaň dobrý Stvořiteli. Povstaň, Iane, ochránce prahu.“ „Je dokonáno,“ pronese kněz. Listopadové Kalendy jsou zde.

Starověký Řím nám nepřinesl pouze krásnou architekturu, literaturu a myšlenky, ale i něco tak samozřejmého jako je kalendář. Rozvržení našeho kalendáře a dokonce i jeho název totiž pochází právě od starých Římanů.

Na athénském tržišti je dnes k ránu větší ruch než obvykle. Lidé volají, smějí se a shromažďují kolem prazvláštního mužíčka ve špinavém a roztrhaném plášti. Muž se pravou rukou opírá o hůl, v levé nese rozsvícenou lucernu, prodírá se davem a volá: „Hledám člověka, hledám člověka!“ 

Milovníci antiky mají tendenci si dávné Řeky idealizovat do podoby nadlidí, kteří se spíše než čímkoliv jiným, zabývali filosofií, vědou a vznešenými debatami. Starověcí lidé ovšem byli stejnými lidmi jako jsme i my dnes. Lidmi toužícími po lásce, obdivujícími krásu, statečnost a dobrodružství. Všechno výše jmenované lze najít v antickém románu O věrné lásce Chairea a Kallirrhoy.

V tomto článku naleznete recepty na římská jídla, která jsem osobně vyzkoušela, jsou vskutku vynikající a ukazují na rozmanitost kuchařského umu starých Římanů. V žádném případě nevynechejte legionářské suchary. Každý voják by je měl mít ve svém váčku jako nouzové zásoby.

Pórkový "salát"

Potřebujete:

Lze bez nadsázky říct, že základy evropské civilizace byly položeny ve starověkém Řecku a Římě. Pokud se zaměříme na oblast stravování, dojdeme k obdobným výsledkům  Zatímco Keltové a Germáni pekli v popelu své placky z nekvašeného těsta, v antickém světě panovaly i v jídle naprosto kultivované a vybrané návyky a způsoby. Protože antické stravování je rozsáhlým tématem, jediný článek na něj stačit nebude. V prvním příspěvku se dočtete o antickém jídelníčku.

- název díla pochází od jeho ústředního motivu-> proměn člověka ve zvíře, rostlinu, nesmrtelnou bytost, či přírodninu

- obsahuje skoro 250 básní, zpracovávajících nejslavnější řecké a římské báje. O. je řadí chronologicky – začíná změnami, ze kterých vynikl z dávného chaosu svět a končí přeměnou Caesara v kometu a modlitbou k Augustovi.

- obsah je rozmanitý; líčení jasné, názorné, živé; významnou roli hraje rétorika (dlouhé monology)

Děj: Na začátku přikovává P. ke skále Hefaistos; povzbuzuje ho k tomu moc a síla Diova – P. lká nad svým osudem, neboť kdysi Diovi pomohl, ale on teď, jak zdá, se zapomněl
- starý Okeános mu chce pomoci, ale P. ho od té myšlenky odvrací -> nechce ohrozit nikoho dalšího, sbor Okeánoven pláče
- na scénu vstupuje Íó, které P. prorokuje, že její dávný potomek ho nakonec osvobodí