Portál Antika

Pro naší moderní společnost je smrt tabu, které jsme uzavřeli za nemocniční zdi. Odvykli jsme se s ní potýkat jako s přirozenou součástí života. Ačkoli by se nikdo nemohl narodit, kdyby se ho smrt netýkala, přesto by tuto skutečnost někteří od života rádi oddělili.
Římané se se smrtí setkávali často, a proto pro ně nebyla něčím děsivým, tajemným či nepochopitelným. Smrt byla spatřována téměř všude. Při zábavách v cirku a amfiteátru, na bojištích, ale i doma často okoušeli doteky smrti. V Římě byla vysoká dětská úmrtnost a velké procento obyvatel umíralo do třiceti let. Ačkoli se se smrtí setkávali o mnohem častěji než my v dnešní době, bylo úmrtí i tehdy smutnou rodinnou událostí.

Existuje mnoho věcí, které mne na stavu naší dnešní společnosti trápí. Za nejvážnější z nich však považuji odtržení člověka přírody a od základních principů života a smrti. Žijeme uzavřeni v betonové džungli měst a o tom, co je za jejich zdmi, víme čím dál tím méně. Žijeme a pracujeme – abych tak parafrázovala Empedoklova slova – jako bychom měli žít věčně. Avšak život člověka není nekonečný, všichni jednou zemřeme.

Faidón dle mého názoru patří k jedněm z nejpozoruhodnějších Platónových děl. Po stránce emotivní i filosofické. Popisuje poslední Sokratův den a zamýšlí se nad tím, co (ať už vědomě či nevědomě) trápí snad každého z nás, nad otázkou, jestli je smrt koncem existence člověka.

Císař Nero chce jeho smrt. Ta zpráva ho zastihla u večeře s přáteli a milovanou manželkou. Jeho blízcí byli zděšeni, ale Seneca svůj osud přijal klidně. Požádal jen, zdali by před smrtí mohl alespoň pořídit závěť. Císař ho však chtěl mrtvého hned. Filosof se tedy obrátil k přátelům a řekl, že když se jim nesmí odvděčit za jejich zásluhy penězi, zanechává jim něco leště lepšího, obraz svého života. Potom si nožem otevřel žíly.

"Mnoho různých skutků nebešťané činí.
Mnoho bozi splní, v co nedoufali jsme.
Co čekáme, to zase nevyplní se,
co nečekáme, tomu cestu razí bůh."

Těmito verši končí Eurípidova tragédie Alkéstis, věnovaná otázkám života a smrti, ale také manželské lásky.

Všechny dosud skryté slabosti se projevují veřejně a lidé se nepřirozeně mění, pokud nemají strach ze zákona a trestu. Například za proskripcí roku 43 př. n. l., kdy mohl kdokoli zabít kohokoli z vybrané skupiny lidí, nejen beztrestně, ale dokonce za odměnu, udávali kvůli majetku synové své otce a ženy své muže. Lidé ze strachu nedůstojně utíkali a ještě v nedůstojnějších podmínkách se schovávali, například ve studních či kanálech.