Portál Antika

Periklés na řečnické tribuně oslavuje padlé Athéňany, kteří zemřeli v boji proti Sparťanům. Vyzdvihuje politické zřízení, které dokázalo občany strhnout ke stejným bojovným výkonům, jakých Sparťané dosahovali jedině svým tvrdým výcvikem. Athény se staly synonymem demokracie.

Po vyhnání athénského tyrana Hippia v roce 508 př. n. l. položil Kleisthenés základy athénské demokracie. Vítězství nad Peršany v řecko-perské válce (499 – 448 př. n. l.) považovali Athéňané také za vítězství svého politického zřízení. Mladá demokracie musela ještě několik desítek let hájit své hodnoty před silným vlivem aristokratů. Aristokratický vliv nakonec v Athénách oslabil až Periklés.

Stráže odvádějí Sókrata do vězení. Muž, který přežil války a tyranii, nemohl žít v klidu v demokratickém státě. Je odsouzen k trestu smrti, protože ve svobodné obci svobodně myslel.

5. století př. n. l. bylo nejdůležitější období řeckých dějin. Probíhaly řecko-perské války, po kterých se Athény staly jedním z dominantních měst v Řecku. V polovině století vládl v Athénách Periklés, který pozvedl moc Athén a vytvořil tak město, které se mohlo pyšnit svou architekturou i vzdělaností. V druhé polovině 5. století začala peloponéská válka, která ukončila hegemonii Athén v Řecku.

Démosthenés, muž s vážnou tváří, vstupuje v Athénách na řečnickou tribunu a vyzývá Řeky k obraně svobody a demokracie. Řekové se nadšeně chopí zbraní a táhnou k rovinám u Chaironeie. V sázce je to nejcennější, čeho si každý člověk cení, svoboda.

Sedmnáct let po řecko-perských válkách (499 - 448 př. n. l.) začaly neustálé konflikty mezi řeckými městskými státy. Jednou vítězila Sparta se svými spojenci, podruhé Théby a jindy zas Athény. Na všech stranách se prolévala povětšinou řecká krev. Války vyčerpávaly státy, které se následně začaly potýkat s vnitřními sociálními problémy. Na začátku 4. stol. př. n. l. se do této krušné doby narodil athénský politik a snad nejslavnější řečník starověku, Démosthenés.

Sofoklés je nám znám hlavně jako autor tragédií. Málokdo však ví, že byl kromě toho i knězem léčivého boha Halóna a athénským politikem. Možná proto se v jeho tragédiích objevuje mnoho náboženských a společenských témat.

Sofoklés se pravděpodobně narodil v roce 487/6 př. n. l. v dému Kolónos u Athén. Talent mladého Sofokla mohli Athéňané obdivovat již v jeho sedmadvaceti letech, kdy vedl chlapecký sbor, zpívající paian (děkovnou píseň) na oslavu vítězství u Salamíny. O dva roky později se Sofoklés představil svými prvními dramaty v soutěži pod Akropolí. Zvítězil nad zkušeným koryfejem (náčelník sboru při divadelním představením) Dionýsovy svatyně Aischylem. Když pak ale v soutěži o několik let později uvedl své nejslavnější a nejpůsobivější drama Král Oidipús, zvítězil málo známý Aischylův synovec Filoklés. Ačkoli je přízeň publika nestálá, přisoudili Sofoklovi, který zůstal autoritou athénské scény až do své smrti, celkem 24 vítězství.

Jen málokdo v dějinách starověku zažil tolik osudových zvratů jako Démétrios přezdívaný Poliorkétés – Dobyvatel měst. Přestože stál jen krůček od získání říše Alexandra Velikého, na konci života přišel o vše.

Alexandrovi Velikému se během deseti let jeho tažení povedlo získat obrovskou a bohatou říši, která sahala od Řecka na západě až do Indie na východě. Když v roce 323 př. n. l. nečekaně zemřel, zanechal své panství bez oficiálního nástupce. Zájemců o jeho dědictví ale bylo hodně: Antigonos přezdívaný Jednooký, zkušený Alexandrův vojevůdce a tehdejší správce bohaté Malé Asie; Alexandrův druh z mládí Ptolemaios; náčelník Alexandrovy osobní stráže Lýsimachos; vojenský velitel Seleukos a mnoho jiných.

Cestou z Delf k řeckému Parnasu narazíte na slavnou Kóryckou jeskyni. Nachází se asi o 700 výškových metrů nad svatyní a dostanete se k ní po staré (nicméně nově turisticky označené) antické pěšině. Kórycká jeskyně údajně patří nejkrásnějším jeskyním středomoří. Zachováno v ní zůstalo mnoho starověkých artefaktů a nápisů, byla místem kultu už v mykénské době. Pozornost jí ve své Cestě po Řecku věnuje i Pausániás.

V pouhých pětadvaceti letech porazil Alexandr Makedonský perského krále Dáreia a zmocnil se jeho obrovského bohatství i rozlehlé říše, která sahala od Bosporu až k řece Indus. Přesto nebyl spokojen. Persie pro něj byla příliš malá. Aby se stal skutečným pánem světa, musel jít ještě o něco dál.

Když se na podzim roku 331 př. n. l. posadil pětadvacetiletý Alexandr Makedonský na trůn perského krále, stal se nejmocnějším a zároveň také nejbohatším mužem celého světa. Během předchozích měsíců a let svých tažení ukořistil tisíce tun drahých kovů a desítky tisíc uměleckých pokladů obrovské hodnoty. Protože rozhodně nebyl lakomý, podstatnou část zimy na přelomu let 331 a 330 př. n. l. strávil tím, že rozděloval jmění perských králů svým velitelům a vojákům. 

Z prostých členů Alexandrovy makedonské družiny se tak rázem stali urození boháči, jejichž majetek se tomu Alexandrovu hodně přibližoval. Peršané nevěřili svým očím. Jeden z nich počínání mladého monarchy trefně okomentoval těmito slovy: „Králi, dříve byl jediný Dareios, ale nyní si ty nadělal mnoho Alexandrů.“ Rozdíl mezi Alexandry ale existoval. Zatímco makedonský král dával před penězi přednost slávě a nepřestal žít skromně, jeho velitelé si na život v perském přepychu rychle zvykli. Někteří z nich začali nosit stříbrné boty, koupali se v drahých vonných olejích a neustále s sebou vodili maséry a komorníky. Jiní si krátili čas tím, že pořádali lovy se sítěmi dlouhými několik stovek metrů. Velitel Leonnatos si nechal dopravovat jemný písek na úpravu svých cvičišť až z Egypta. Není divu, že na dlouhé a namáhavé výpravy, které Alexandr plánoval, už se jim příliš nechtělo.

Když se mladý makedonský král Alexandr přeplavil do Asie, měl mnoho dluhů a ovládal jen malý kus země. Po čtyřech letech vojenských výprav se stal největším boháčem světa a pánem rozlehlé Perské říše.

Na jaře roku 334 př. n. l. byl na pobřeží Helléspontu (mořská úžina, které dnes říkáme Dardanely) neobvyklý ruch. Moře křižovaly stovky řeckých lodí a na evropském pobřeží čekaly tisíce vojáků na přepravu do Asie. Všichni následovali svého mladého krále Alexandra, který se rozhodl vytáhnout proti Peršanům. Za Řecko a hlavně za sebe. Z celého svého srdce totiž toužil osvobodit Řeky z perského područí i po slávě, která by s tím byla spojena. Toužil po tom, aby mu bohové dovolili vykonat alespoň jeden velký čin. A ti rozhodně nebyli proti.

Škola základ života. Staré pořekadlo, jehož obrysy se začaly rýsovat už v antice. Jednou z nejdůležitějších povinností starověkého občana totiž bylo vzdělání.

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, proč děti začínají chodit do školy v sedmi letech, proč se člověk stává plnoletým v osmnácti, proč je součástí povinné školní docházky i tělocvik nebo nad tím, proč se vzdělávání dělí do několika stupňů, můžete si být téměř jisti, že s tím mají něco společného zvyky starých Řeků a Římanů.

Politika, praxe, kosmetika nebo tachometr – to jsou jen některá ze stovek slov řeckého původu, která denně používáme. Řecká kultura je jedním z nejdůležitějších zdrojů naší identity, za což ovšem vděčíme i Alexandrovi Makedonskému a jeho výpravám.