Portál Antika

Mýty jsou staré jak lidstvo samo. Popisují příběhy, které se snažily vdechnout našemu světu řád a smysl. Ne všechny mýty však působí dojmem harmonie a řádu. Některé příběhy jsou natolik neetické, že bychom je sotva mohli ztotožnit se spravedlností a právem. Není ale možné, že jsou tyto kontroverzní příběhy pouze skrytou šifrou? Proklos, novoplatónský filosof ze 5. stol. n. l. a s ním mnoho dalších filosofů, se snažil vyložit tyto mýty tak, aby dávaly hlubší smysl. Na toto téma napsal spis „O Platónových námitkách“. S jeho myšlenkami bych rád čtenáře nyní seznámil.

Pozornému čtenáři homérských příběhů nemohly uniknout pasáže, kde se bohové dopouštějí zla. V jeho básních se z Diovy vůle porušují přísahy a smlouvy, Zeus přivádí bohy do vzájemného sváru, Arés cizoloží s Afroditou, bohové ve snu klamou nebo mladý Hermés krade Apollónovi stádo. Co mají takové příběhy, kde je ústředním tématem zrada, válka, cizoložství či krádež, společné s dobrem, krásnem a řádem?

Silný bitevní jezdec se zlatou přilbou, štítem a s oštěpem v mohutných zakrvácených rukou. Takto si ve starověku představovali boha války. U Řeků byl ovšem Arés ctěn mnohem méně než u Římanů. Především proto, že pro ně byl hlavně bohem zuřivé války, v níž ho provázeli příznační druhové:  Eris (Svár), Deimos (Děs), Fobos (Hrůza) nebo bohyně smrti Kéry.

Héra někdy také Héré, byla sestrou a zároveň chotí nejvyššího řeckého boha Dia. Seděla na zlatém trůně vedle Dia a zároveň s ním vládla nebesům. Řekové ji ctili především jako ochránkyni manželství a žen. Její kult byl i proto velmi starý a rozšířený.

Zeus byl pro staré Řeky nejvyšším bohem. Byl vládcem všech bohů, pověstnou „hlavou“ olympského Pantheonu. Když si se svými sourozenci rozděloval moc ve světě, dostal losem nebe. A jakožto vládce nebes byl také původcem všech atmosférických jevů. Od něho pocházel hrom, blesk, mračna, sníh, déšť, vítr, bouře, ale i duha. Sídlil na Olympu, kde mu syn Héfaistos vystavěl nádherný kovový palác. Své postavení si však musel nejprve vydobýt.

Podle nejobvyklejší verze řecké mytologie, kterou známe především z podání básníka Hésioda (žil v 7. století před naším letopočtem), byl na počátku všech věcí Chaos. Chaos si Řekové představovali jako jakýsi zející prostor naplněný mlhou a temnotou. Z chaosu potom povstala Země (Gáia), Erós (spojující síla), Erebos (temno) a Nyx (noc).

Gáia potom sama ze sebe zplodila Úrana (nebe), hory a moře. Erebos a Nyx se stali rodiči Aithéru (nejčistší světlo) a Hémery (den), více už Hésiodos, Theogonia, 116-132:

Delfy, antické město na úpatí hory Parnas, kdysi patřilo k nejposvátnějším místům antického Řecka. Do světově proslulé delfské věštírny se sjížděli poutníci z celého světa, aby získali radu tajemné kněžky Pýthie.

Poutníci se v Delfách dozvídali Apollónovi věštby skrze médium. To představovala žena s úředním titulem Pýthie. Pýthie – na rozdíl od většiny starořeckých kněží a kněžek – nezískávaly svůj úřad dědičně. Přestože Pýthie musela pocházet z Delf, mohla být mladá nebo stará, vzdělaná i negramotná, bohatá i chudá.

Kde leží nejslavnější starověká věštírna? V samotném středu světa. Podle jedné z četných pověstí, vážících se k tomuto místu, vypustil Zeus, když hledal střed světa, dva stejně rychlé orly z opačných břehů Okeánu a místo, kde se setkali – hledaný střed Země – bylo právě v Delfách.

Děj: Na začátku přikovává P. ke skále Hefaistos; povzbuzuje ho k tomu moc a síla Diova – P. lká nad svým osudem, neboť kdysi Diovi pomohl, ale on teď, jak zdá, se zapomněl
- starý Okeános mu chce pomoci, ale P. ho od té myšlenky odvrací -> nechce ohrozit nikoho dalšího, sbor Okeánoven pláče
- na scénu vstupuje Íó, které P. prorokuje, že její dávný potomek ho nakonec osvobodí

 Matka bohů, nazvaná Kybelé, která byla uctívaná v Malé Asii, se dostala do Říma během druhé punské války. Kněží této bohyně se nazývali galli, kteří byli kleštěnci a byli označování ženským názvem gallae. Kult se projevoval silnou extázi, kdy během obřadů mnoho mužů bylo zasaženo šílenstvím a mnozí z těch, kteří se přišli jen podívat, odhodili šaty, vstoupili velkým křikem doprostřed a pozdvihli meč. Pak se v extázi vyklestili, běželi městem a v rukou nesli své uřízlé přirození.