Portál Antika

Mýty jsou staré jak lidstvo samo. Popisují příběhy, které se snažily vdechnout našemu světu řád a smysl. Ne všechny mýty však působí dojmem harmonie a řádu. Některé příběhy jsou natolik neetické, že bychom je sotva mohli ztotožnit se spravedlností a právem. Není ale možné, že jsou tyto kontroverzní příběhy pouze skrytou šifrou? Proklos, novoplatónský filosof ze 5. stol. n. l. a s ním mnoho dalších filosofů, se snažil vyložit tyto mýty tak, aby dávaly hlubší smysl. Na toto téma napsal spis „O Platónových námitkách“. S jeho myšlenkami bych rád čtenáře nyní seznámil.

Pozornému čtenáři homérských příběhů nemohly uniknout pasáže, kde se bohové dopouštějí zla. V jeho básních se z Diovy vůle porušují přísahy a smlouvy, Zeus přivádí bohy do vzájemného sváru, Arés cizoloží s Afroditou, bohové ve snu klamou nebo mladý Hermés krade Apollónovi stádo. Co mají takové příběhy, kde je ústředním tématem zrada, válka, cizoložství či krádež, společné s dobrem, krásnem a řádem?

Autor: Doc. Radek Chlup, PhD.

Na Sofokleovi je zajímavé, že u něj ztrácíme jakýkoli vhled do božského světa. U Homéra se děj neustále odehrával paralelně na lidské a božské rovině a ke všem událostem na zemi nám básník podával analogické líčení událostí na Olympu. Díky tomu Homérův posluchač viděl bohům dokonale „do karet“ a přesně věděl, jaký je božský kontext a důvod pozemského dění. U Aischyla již takto přímo božský svět sledovat nemůžeme, ale stále ještě máme přinejmenším řadu dílčích narážek a výroků, z nichž si můžeme o božských plánech udělat alespoň nějakou představu. U Sofoklea se situace radikálně mění a o božích plánech již víme pouze tolik, kolik může vědět prostý smrtelník – tj. zpravidla pouze to, co vyjevil nějaký věštec, což bývají informace velmi kusé a zpravidla poněkud obecné.

Autor: Doc. Radek Chlup, PhD.

S podobným pojetím lidské odpovědnosti se setkáváme v Aischylově Orestei, která pozoruhodně rozpracovává další implikace tohoto pohledu. Dějová linie Oresteie má jeden ze svých počátků v trójské válce, k níž došlo kvůli hádce Athény, Héry a Afrodíty o to, která je nejkrásnější. Bohyně si jako soudce si vybraly Parida, syna trojského krále. Paris dal svůj hlas Afrodítě, která mu slíbila, že mu opatří náklonnost nejkrásnější ženy světa, Heleny, manželky Agamemnonova bratra Meneláa. Paris proto odplul do na návštěvu do Sparty, kde Meneláos kraloval, a zde se do něj Helena na popud Afrodíty zamilovala a utekla s ním do Tróje. Meneláos je pobouřen a spolu s Agamemnonem uspořádají celořeckou válečnou výpravu, aby Trojany potrestali. Když je ale vojsko shromážděno, ukáže se, že je na Agamemnona, který byl vrchním velitelem, rozzlobena Artemis a žádá, aby jí obětoval svou dceru Ífigeneiu, jinak jim nesešle příznivý vítr k odplutí. Agamemnón má těžké dilema, ale nakonec dceru obětuje, do Tróje odpluje, po deseti letech obléhání ji dobude a vrací se domů. Zde na něj ovšem čeká jeho žena Klytaiméstra, která mu nikdy neodpustila dceřinu smrt, a spolu s ní i dávný nepřítel Aigisthos, který chce na Agamemnonovi pomstít rodovou křivdu, za niž byl zodpovědný Agamemnonův otec Átreus. Klytaiméstra svého manžela zabije a spolu s Aigisthem se ujmou vlády. Po letech se ale vrátí její syn Orestés, kterému věštba přikázala otcovu vraždu pomstít. Orestés proto matku i s Aigisthem zabije, načež se uchýlí pod Apollónovu ochranu a je posléze po různých peripetiích Athénským soudem zproštěn viny.

Autor: Doc. Radek Chlup, PhD.

Mým tématem je „osud a odpovědnost“, obě tato témata mne však budou zajímat pouze ve své vzájemné provázanosti, tj. půjde mi o problém lidské odpovědnosti a lidského rozhodování tváří v tvář osudovým omezením. Nebudu se proto snažit rozebírat samotný pojem „osudu“, neboť takovýto rozbor by nás u básníků odvedl od mého tématu velmi daleko. Dobrým příkladem je Homér, který sice o osudu (moira) hovoří poměrně často, ale nikoli v souvislosti s odpovědností, nýbrž výhradně ve spojitosti se smrtí. Osud se u Homéra typicky týká okamžiku, kdy má člověk zemřít, a to, co je někomu souzeno, je zpravidla právě jeho vlastní smrt (která se také často objevuje ve spojení „smrt a přemocný osud“, thanatos kai moira krataié).¹

Lékař, hudebník, věštec, pastýř, lukostřelec, stavitel hradeb a zakladatel měst. Všechna tato povolání mohl hravě zastávat nejkrásnější řecký bůh Apollón. Původně byl pravděpodobně bohem světla, odtud jeho příjmení Foibos - čistý, zářící, světlorodý. Světlo, které představoval, ho ale spojilo také s mnoha jinými oblastmi lidského konání.

"Mnoho různých skutků nebešťané činí.
Mnoho bozi splní, v co nedoufali jsme.
Co čekáme, to zase nevyplní se,
co nečekáme, tomu cestu razí bůh."

Těmito verši končí Eurípidova tragédie Alkéstis, věnovaná otázkám života a smrti, ale také manželské lásky.

Děj a výklad jednoho z nejzdařilejších a nejznámějších Eurípidových děl.

Ačkoli báseň Válka žab a myší vznikla už před dobrými dvěma a půl tisíci let, dokáže pobavit stejně dobře, jako by ji byl napsal nějaký náš současník. Válka žab a myší díky svému protiválečnému zaměření, díky ostrému a pádnému jazyku, díky morálnímu potenciálu, který v sobě skrývá, patří k opravdovým klenotům starořecké literatury. Její přečtení mne ale zároveň přivedlo k úvaze: co je vlastně tím primárním tématem, které paroduje?

Empedoklés, jak sám napsal ve své básni „Očistná píseň“, pocházel z Akragantu (dnešní Agrigento) na Sicílii. V 5. stol. př. n. l. byl Akragant jedním z nejvýznamnějších řeckých obchodních měst na sicilském pobřeží, což přitahovalo nejen obchodníky ze středomoří, ale i různé filosofy a sofisty té doby.

Úžasná parodie Iliady přičítaná ve starověku rovněž Homérovi. Vznikla ovšem pravděpodobně až v 5. stol. př. n. l v Athénách.

Děj: Myšák Drobtolov pije vodu z tůně – připluje k němu žabí král Nadmuchřtán, syn Bahnomila a Vodoslavy, a zve ho k návštěvě svého sídla. Myšák mu vleze na záda a plují. Jakmile se myšák octne na vodě, strachy vzývá bohy a chce zase na břeh. Před dvojicí se znenadání ukáže vodní had -> žabák se potopí a nechá myšáka utopit. Jeho poslední slova: