Portál Antika

Když v roce 753 př. n. l. vzniklo podle legendy na sedmi pahorcích město Řím, málokdo asi tušil, že se jednou stane vládcem celého Středomoří. Začátkem prvního století našeho letopočtu se Řím stal synonymem „Apollónovy éry“. Po vleklých občanských válkách se ujal vlády císař Augustus (63 př. n. .l. - 14 n. l.). Obnovil ve státě právní řád, zabezpečil hranice impéria a snažil se vzkřísit starořímské hodnoty. Řím proslul svými veřejnými stavbami, uměleckými díly a kulturním rozmachem.

Stráže odvádějí Sókrata do vězení. Muž, který přežil války a tyranii, nemohl žít v klidu v demokratickém státě. Je odsouzen k trestu smrti, protože ve svobodné obci svobodně myslel.

5. století př. n. l. bylo nejdůležitější období řeckých dějin. Probíhaly řecko-perské války, po kterých se Athény staly jedním z dominantních měst v Řecku. V polovině století vládl v Athénách Periklés, který pozvedl moc Athén a vytvořil tak město, které se mohlo pyšnit svou architekturou i vzdělaností. V druhé polovině 5. století začala peloponéská válka, která ukončila hegemonii Athén v Řecku.

Mýty jsou staré jak lidstvo samo. Popisují příběhy, které se snažily vdechnout našemu světu řád a smysl. Ne všechny mýty však působí dojmem harmonie a řádu. Některé příběhy jsou natolik neetické, že bychom je sotva mohli ztotožnit se spravedlností a právem. Není ale možné, že jsou tyto kontroverzní příběhy pouze skrytou šifrou? Proklos, novoplatónský filosof ze 5. stol. n. l. a s ním mnoho dalších filosofů, se snažil vyložit tyto mýty tak, aby dávaly hlubší smysl. Na toto téma napsal spis „O Platónových námitkách“. S jeho myšlenkami bych rád čtenáře nyní seznámil.

Pozornému čtenáři homérských příběhů nemohly uniknout pasáže, kde se bohové dopouštějí zla. V jeho básních se z Diovy vůle porušují přísahy a smlouvy, Zeus přivádí bohy do vzájemného sváru, Arés cizoloží s Afroditou, bohové ve snu klamou nebo mladý Hermés krade Apollónovi stádo. Co mají takové příběhy, kde je ústředním tématem zrada, válka, cizoložství či krádež, společné s dobrem, krásnem a řádem?

Sofoklés je nám znám hlavně jako autor tragédií. Málokdo však ví, že byl kromě toho i knězem léčivého boha Halóna a athénským politikem. Možná proto se v jeho tragédiích objevuje mnoho náboženských a společenských témat.

Sofoklés se pravděpodobně narodil v roce 487/6 př. n. l. v dému Kolónos u Athén. Talent mladého Sofokla mohli Athéňané obdivovat již v jeho sedmadvaceti letech, kdy vedl chlapecký sbor, zpívající paian (děkovnou píseň) na oslavu vítězství u Salamíny. O dva roky později se Sofoklés představil svými prvními dramaty v soutěži pod Akropolí. Zvítězil nad zkušeným koryfejem (náčelník sboru při divadelním představením) Dionýsovy svatyně Aischylem. Když pak ale v soutěži o několik let později uvedl své nejslavnější a nejpůsobivější drama Král Oidipús, zvítězil málo známý Aischylův synovec Filoklés. Ačkoli je přízeň publika nestálá, přisoudili Sofoklovi, který zůstal autoritou athénské scény až do své smrti, celkem 24 vítězství.

Faidón dle mého názoru patří k jedněm z nejpozoruhodnějších Platónových děl. Po stránce emotivní i filosofické. Popisuje poslední Sokratův den a zamýšlí se nad tím, co (ať už vědomě či nevědomě) trápí snad každého z nás, nad otázkou, jestli je smrt koncem existence člověka.

Císař Nero chce jeho smrt. Ta zpráva ho zastihla u večeře s přáteli a milovanou manželkou. Jeho blízcí byli zděšeni, ale Seneca svůj osud přijal klidně. Požádal jen, zdali by před smrtí mohl alespoň pořídit závěť. Císař ho však chtěl mrtvého hned. Filosof se tedy obrátil k přátelům a řekl, že když se jim nesmí odvděčit za jejich zásluhy penězi, zanechává jim něco leště lepšího, obraz svého života. Potom si nožem otevřel žíly.

Empedoklés, jak sám napsal ve své básni „Očistná píseň“, pocházel z Akragantu (dnešní Agrigento) na Sicílii. V 5. stol. př. n. l. byl Akragant jedním z nejvýznamnějších řeckých obchodních měst na sicilském pobřeží, což přitahovalo nejen obchodníky ze středomoří, ale i různé filosofy a sofisty té doby.

Thalés, syn Examia a Kleobúliny, byl podle mnoha antických zdrojů z fénického rodu Thélidů. Možná i proto se po určitou část svého života živil obchodem a hodně cestoval. Dle mého názoru byl Thalés snad vůbec prvním vědecem v evropských dějinách. Jako první se totiž pokusil vysvětlit vznik světa bez zásahu bohů.

Mysón byl údajně soukromým učencem a stranil se lidí. Proto se podle Diogena Laertia také nikdy nikdy nestal slavným.  Vyprávělo se, jak Mysón stál osamocen na tržišti a vesele se smál. Když se ho pak ptali, proč se směje, ačkoli nikdo není přítomen, odpověděl, že právě proto.

Delfská Pýthie ho označila za muže ještě chytřejšího než byl Anacharsis, když překvapenému Skythovi přednesla tyto verše:

Anacharsis pocházel ze Skythie, ale jeho matkou byla Řekyně. Když prý přišel poprvé do Athén, zastavil se v domě básníka a státníka Solóna a vyzval jednoho z jeho služebníků, aby vyřídil pánovi, že za ním přišel Anacharsis ze Skythie a rád by se stal jeho přítelem. Solón se ho však bez zájmu otázal, zda-li není lepší si dělat přátelé doma. Na to Anacharsis reagoval takto: „Nuže, ty jsi doma, dělej si tedy přátele!“ Jeho pohotovost učinila na Solóna takový dojem, že se oba brzo stali nejlepšími přáteli.