Portál Antika

Sofoklés je nám znám hlavně jako autor tragédií. Málokdo však ví, že byl kromě toho i knězem léčivého boha Halóna a athénským politikem. Možná proto se v jeho tragédiích objevuje mnoho náboženských a společenských témat.

Sofoklés se pravděpodobně narodil v roce 487/6 př. n. l. v dému Kolónos u Athén. Talent mladého Sofokla mohli Athéňané obdivovat již v jeho sedmadvaceti letech, kdy vedl chlapecký sbor, zpívající paian (děkovnou píseň) na oslavu vítězství u Salamíny. O dva roky později se Sofoklés představil svými prvními dramaty v soutěži pod Akropolí. Zvítězil nad zkušeným koryfejem (náčelník sboru při divadelním představením) Dionýsovy svatyně Aischylem. Když pak ale v soutěži o několik let později uvedl své nejslavnější a nejpůsobivější drama Král Oidipús, zvítězil málo známý Aischylův synovec Filoklés. Ačkoli je přízeň publika nestálá, přisoudili Sofoklovi, který zůstal autoritou athénské scény až do své smrti, celkem 24 vítězství.

„Vzala bych si PRISKA.“
Jsi chytrá paní!
On však též je chytrý
Říká:
„Kašlu na ní.“
IX, 5

Mužovi spíláš děvkařů –
ač býváš děvkou mezkařů
ALAUDO
nač ta zloba
když jeden hnůj jste oba?
XII, 58

QUINTUS
konečně našel výtečnou dívenku k sobě!
Té krásce chybí oko –
a jemu asi obě.
III, 8

Holý jsem zavítal na zem a holý odejdu pod zem;
Nuže pro holé nic – co bych se hmoždil a dřel.

Dívám-li se na skromný rozsah antických děl, která se zachovala až do dneška, je mi z toho trošku smutno. Kolik krásných myšlenek, v kolika básních i prózách se ztratilo? Kolik jmen bylo navždy zapomenuto? A pokud se alespoň jméno zachovalo, z většinou rozsáhlého díla takového člověka zůstaly jen zlomky. Takový je i případ básníka Pallada, který žil na konci 4. století n. l. v egyptské Alexandrii.

Ani ve starověku se psaním nezabývali pouze muži. Zachovalo se také několik zlomků děl řeckých básnířek. Mezi ně patřila i Erinna z ostrova Télos, která žila v polovině 4. století před naším letopočtem.
Už  v 19ti letech Erinna napsala báseň Vřeteno (Elakaté), kterou věnovala zemřelé přítelkyni Baukidě. Vzpomínala na dětské hry, společnou práci i události z jejich života (svatba): „Když pak jsi do lůžka mužova vešla, tu dělalas všechno to, co ještě v dětství tys slyšela od vlastní matky.“

Závidím vám, ó pole, i vám, ó lučiny sličné,
sličnější ještě i tím, že sličná dívka má nyní
u vás dlí a v skrytu, ach, vzdychá po naší lásce.
Vás teď Lydia vídá a s vámi si hraje má dívka,
k vám teď promlouvá ona a na vás se usmívá očky,
u vás ztlumeným hlasem se potichu cvičí v mých písních,
jindy zas zpívá u vás, co mně dřív zpívala v ucho.
Závidím vám, ó pole: vy naučíte se lásce.

Do boje s nepřáteli svých osmero poslala synů
Demainete a všechny pohřbila v jediný hrob.
Slzy jí bolestí vyschly a řekla jediné toto:
Ach, má Sparto, ty děti pro tebe zrodila jsem.

Ačkoli báseň Válka žab a myší vznikla už před dobrými dvěma a půl tisíci let, dokáže pobavit stejně dobře, jako by ji byl napsal nějaký náš současník. Válka žab a myší díky svému protiválečnému zaměření, díky ostrému a pádnému jazyku, díky morálnímu potenciálu, který v sobě skrývá, patří k opravdovým klenotům starořecké literatury. Její přečtení mne ale zároveň přivedlo k úvaze: co je vlastně tím primárním tématem, které paroduje?

Marcus Manilius žil za časů císařů Augusta a Tiberia. Byl mužem vzdělaným, jinak však o jeho životě nevíme nic. Pochází od něj nedokončená báseň Astronomie a s ní také první pokus v římské literatuře o básnické podání oblíbené astrologické nauky o vzájemném vztahu nebeských těles na lidský osud.