Portál Antika

Při četbě spisu o Věcech veřejných od římského politika Cicerona, mě oslovila myšlenka, že příroda není naše matka, ale naše macecha. Proč takové drsné vyjádření o přírodě? Příroda nás vyvrhla do života s nahým, křehkým a nepevným tělem, s duší úzkostnou v potížích, stísněnou vůči strachům, slabou vůči těžkostem, nakloněnou k rozkoším. Prozřetelnost k nám však nebyla až tolik bezcitná a vyzbrojila nás božským ohněm nadání a rozumu. Nadání a rozum nám dává obranu proti přirozenosti, jenž je dar od macechy přírody.

Když Věčně Živý pomalu kráčel za Obzor, ještě jednou ohlédl aby spatřil své poslední potomstvo. Viděl, jak za ním běží dav těch, kteří jej ještě mohli spatřit. Hrozivě mávali zbraněmi, z posledních sil se jej ještě snažili dohonit a hlasitě jej proklínali: “Táhni ty zloději našich duší! Táhni ty nenasytný žroute! Vlastním synům jsi odtrhl od úst, abys alespoň zčásti nasytil svůj neukojitelný hlad! Táhní ty zloději Světla!” Blázni. Myslí si že když Světlo od nich odchází, že je jim kradeno.

K solónovké legendě patří i výrok, kterým Solón údajně odpověděl na slova egyptského kněze "Solóne, Solóne, vy Řekové jste stále děti a není starého Řeka" slovy: "Řekové vše přijímají a hned to činí krásnějším."

Existuje mnoho věcí, které mne na stavu naší dnešní společnosti trápí. Za nejvážnější z nich však považuji odtržení člověka přírody a od základních principů života a smrti. Žijeme uzavřeni v betonové džungli měst a o tom, co je za jejich zdmi, víme čím dál tím méně. Žijeme a pracujeme – abych tak parafrázovala Empedoklova slova – jako bychom měli žít věčně. Avšak život člověka není nekonečný, všichni jednou zemřeme.

Na athénském tržišti je dnes k ránu větší ruch než obvykle. Lidé volají, smějí se a shromažďují kolem prazvláštního mužíčka ve špinavém a roztrhaném plášti. Muž se pravou rukou opírá o hůl, v levé nese rozsvícenou lucernu, prodírá se davem a volá: „Hledám člověka, hledám člověka!“ 

Hermés, Římany nazývaný Mercurius, je podivný bůh. Proměnlivý jako hory, z nichž pochází. Kyllénský bůh mnoha podob a nespočetných jmen, jehož ctí zloději stejně jako mudrci. Jednou se jako čtverácký chlapec, jehož vytáčky a výřečnost umlčí každého z bohů, bez ustání poohlíží po dobrodružství a přemýšlí, co by tak komu ještě vyvedl; tu zase je bradatým starcem neskrývané mužnosti, jehož přímost neomylně vede k cíli, ať už jím je cokoli.

"Láska k tradičním hodnotám má neobyčejný význam. Žádáme proto o obnovení kultu (bohů) v původní podobě, v jaké po dlouhá léta prospíval římskému státu. Hlubin tajemství se nelze dopátrat jen jedním jediným způsobem."

Quintus Aurelius Symmachus

  Když se Cata staršího kdosi zeptal, jaký způsob hospodaření je nejvýnosnější odpověděl: "Dobrý chov dobytka." A co na druhém místě, zeptal se. "Dosti dobrý chov dobytka." Co na třetím místě: "Špatný chov dobytka." A co na čtvrtém místě: "Orba." A když řekl tazatel: "A co půjčování peněz na úrok?" tu pravil Cato: "A proč neřekneš hned vražda?"

Žijeme i za tu cenu, že zemřeme. 

Jako v boji, kdy se muž pouští do zápasu i za cenu smrti, tak i v plození po únavné vytrvalosti za vášní následuje odpočinutí. 

Dokud žijeme, vedeme zápas, po kterém přichází odpočinutí. 

"Duše zabitých Areem jsou čistší než ty, které podlehly nemocem." - Hérakleitos

 Co nás odděluje od boha není nesmrtelnost, ale svoboda, která nutí odpoutat se od jha otroctví.  Být svobodný a nenechat se zotročit strachem, který nám kreslí svět falešný. Svobodný vidí svět takový jaký je. Není zlý ani dobrý, protože měřítko svobodného stojí na skutečnosti věcí. Svět je tedy sporem, věčným bojem, kde horká voda chladne a studená se otepluje.