Portál Antika

Za srpnové noci ve městě Tarsus jsem se uchýlil do Mithrova chrámu, abych se občerstvil ve stínech budovy před přicházejícím dusnem. Chvíli jsem se procházel, pak usedl a přikryl svým pláštěm. Zakrátko jsem upadl do spánku a přišel ke mně přízrak, který mě vzal před veliké pootevřené dveře. Věděl jsem, že ty dveře jsou vstupem do života. Snažil jsem se přes škvíru zjistit, co se za nimi skrývá. Neviděl jsem příliš, ale to co jsem na konci místnosti viděl, byla mrtvá těla. Měl jsem pochopit, že život na zemi je cestou ke smrti? Kde byly činy, slavné výroky či snaha? Vše zůstalo s uschlými kostmi. Přízrak mě vzal zase na jiné místo. V pokoji, který vypadal jako laboratoř, seděl u stolu stařec a zkoumal. Když jsem vstoupil, pohlédl na mne a řekl: „Tak už ses vrátil?“ Odpověděl jsem: „Ano, konečně nemusím být bankéř, učitel, dělník nebo voják. Zase budu tím, čím doopravdy jsem.“

Probudil jsem se a přemýšlel o tom podivném snu. Z pohledu přírody jsou naše role malými atomy, které se podílejí na udržení celého řádu.

Jeden je rolník a stará se o zem,
každému osud vybral jiný los,
jiný zas voják a kropí krví zem,
odejít může, z číše hořkého života napil se dost.

Sdílej/Ulož

Procházel jsem se po hřebenech Parnásu. Vítr si hrál s korunami stromů, mraky se dotýkaly vrcholků a zvuk ovčích zvonků se rozléhal v dál. Představoval jsem si jak satyrové a nymfy skotačí u Kórycké jeskyně  za bedlivého sledování rohatého Pana. Mé snění přerušila náhlá bouřka a běžel jsem se schovat do jeskyně. Po chvilce jsem si všiml, že tam nejsem sám. Starý zarostlý muž hledící do země stále opakoval  něco o štěstěně. Ustrašeně jsem se ho zeptal co je zač. K mému překvapení se na mě podíval a odpověděl: “Jsem Tímotheos, býval jsem slavný vojevůdce.” Nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím, že přede mnou sedí ten slavný vojevůdce, který zvítězil v tolika velkých bitvách. Zvědavě jsem se opět zeptal: “Co se ti stalo, že sídlíš zde, daleko od přátel a rodiny?” Odpověděl: “To Štěstěna.” “Ano, štěstěna jedny povyšuje a druhé ponižuje.“  řekl jsem. Tímothoes řekl: “Ne, Štěstěna na mne zanevřela, pomstila se mi.” “Pomstila?”, zeptal jsem se. Tímotheos pokračoval: “Domníval jsem se, že všechny svá vítězství jsem si získal svou statečností, rozvahou a moudrostí. Nevěřil jsem na nic takového jako je osud nebo Štěstěna. Když moji nepřátelé připisovali činy mnou vykonané přízni Štěstěny nebo když mne zachycovali na malbě, jak spím a bohyně štěstí zajímá do sítě města, tu jsem se choval jako sedlák a zlobil jsem se na ty, kteří ony malby zhotovovali, jako by mi odnímali slávu mých činů. Pak jsem  dokonce prohlásil před shromážděným lidem, když jsem se vrátil z válečného tažení provázaného zdarem: “Alespoň na tomto tažení, Athéňané, nemá štěstí nejmenší podíl.” Za to mi dala ctižádostivá Štěstěna tak dětinsky přepjatě pocítit svou pohanu, že jsem pak již od té doby nic oslňujícího nevykonal. Všechno co jsem podnikal, se mi hatilo, upadl jsem u lidí v nemilost a nakonec mě vyhnali z města.”

V duchu jsem o tom rozvažoval a došel k poznání, že činy, jichž jsem se příležitostně odvážil bez rozvahy, se mi vydařily lépe než ty, o nichž jsem se domníval, že jsem je dobře promyslel.

Věci, které nečekáš jsou osudem posílány. Když štěstěnu nad hlavou máš, vyléčí rychle tvé rány.

Sdílej/Ulož