Portál Antika

Na athénském tržišti je dnes k ránu větší ruch než obvykle. Lidé volají, smějí se a shromažďují kolem prazvláštního mužíčka ve špinavém a roztrhaném plášti. Muž se pravou rukou opírá o hůl, v levé nese rozsvícenou lucernu, prodírá se davem a volá: „Hledám člověka, hledám člověka!“ 

Už tři sta let v Řecku zuří strašlivý boj. Vzduchem létají blesky, gigantická kopí a obrovské kusy skal. Země duní a moře vře, strašlivý žár spaluje údolí i hory. Titáni bojují statečně, ale Olympané jsou v přesile. Kronos už brzy bude muset uznat svou porážku. Novým pánem světa se stává Zeus.

Druhá punská válka (218-201 př. n. l.) by mohla bez nadsázky nést přívlastek „Hannibalova“. Tento muž – považovaný už ve starověku za jednoho z nejlepších světových vojevůdců – ji totiž sám začal, vedl jako vrchní velitel, a s jeho porážkou také skončila.

Kdyby se nějaká lidská vlastnost dala označit za tu úplně nejtypičtější, byla by to zvědavost. Od doby, kdy se člověk poprvé podíval na hvězdné nebe a začal přemýšlet o tom, co jsou hvězdy, co je oheň a proč vlastně existuje země, začal si vytvářet mytologii, která zahrnovala nejen bohy, ale i dějiny lidského rodu. Své „dějepisné“ mýty měli i staří Řekové. Například podle básníka Hésioda (žil na přelomu 8. a 7. stol. př. n. l.) by se dějiny lidstva daly rozdělit do pěti „kovových“ období. 

Žádné impérium se neobjeví přes noc, ale jeho vzestup se skládá z nepatrných krůčků. Římané, národ z apeninského poloostrova, který dlouhá léta bojoval se svými latinskými sousedy o ovládnutí Itálie, určitě neuvažoval o tom, že se díky válce s Kartágem stane světovou mocností. Přesto se po punských válkách z malého národa vedoucího tvrdý život, neznajícího básně či filozofii, stala civilizace, která ovládla mocensky i kulturně na několik století celé Středomoří.

Zátoka Petra tou Romiou na Kypru je podle pověsti místem, kde bohyně Afrodita po svém narození poprvé vystoupila na zemský břeh. Podle řeckého básníka Hésioda se Afrodíte Urania narodila takto: Bůh nebe Úranos špatně zacházel se svými dětmi, které měl s bohyní Země (Gáiou). Zhrzená matka proto vyzvala syny, aby otcovo chování pomstili. Vykonání pomsty se ujal Gáiin nejmladší syn Kronos. Ze zálohy otce přepadl a ocelovým srpem mu odsekl úd. O tom, co se dělo dál, už sám Hésiodos (Theogonia, 189-197):

Ani ve starověku se psaním nezabývali pouze muži. Zachovalo se také několik zlomků děl řeckých básnířek. Mezi ně patřila i Erinna z ostrova Télos, která žila v polovině 4. století před naším letopočtem.
Už  v 19ti letech Erinna napsala báseň Vřeteno (Elakaté), kterou věnovala zemřelé přítelkyni Baukidě. Vzpomínala na dětské hry, společnou práci i události z jejich života (svatba): „Když pak jsi do lůžka mužova vešla, tu dělalas všechno to, co ještě v dětství tys slyšela od vlastní matky.“

Kyperská neolitická vesnička Choirokoitia, obývaná mezi 7. a 4. tisíciletím před naším letopočtem, je jednou z nejvýznamnějších lokalit svého druhu ve východním Středomoří. Kruhové domky zdejších obyvatel se zachovaly v tak dobrém stavu, že bylo možné některé z nich rekonstruovat.
Průměr odkrytých obydlí se pohybuje mezi třemi a devíti metry. Některé domky zřejmě měly i dvě patra. Část osídlení chránila skoro tři metry tlustá zeď. Vesnice se nachází na břehu řeky (dnes vyschlé), asi šest kilometrů od moře. Její obyvatele, kterých zde podle archeologů mohlo žít i několik set, se živili především lovem, rybolovem, pastevectvím a zemědělstvím. Choirokoitia je od roku 1998 zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Píše se rok 42 př. n. l. a u řeckého města Filippoi se schyluje k důležité bitvě mezi Brutem a Cassiem na jedné straně a Markem Antoniem a Octavianem na straně druhé. V této bitvě se má rozhodnout, zda Řím zůstane republikou nebo padne do rukou jedinců. V táboře republikánů rozprávějí Brutus a Cassius o své minulosti, o Caesarovi a všem, co je dovedlo až sem.

Faidón dle mého názoru patří k jedněm z nejpozoruhodnějších Platónových děl. Po stránce emotivní i filosofické. Popisuje poslední Sokratův den a zamýšlí se nad tím, co (ať už vědomě či nevědomě) trápí snad každého z nás, nad otázkou, jestli je smrt koncem existence člověka.