Portál Antika

Pokud selže integrace přistěhovalců, bude to znamenat pro stát pozvolný zánik. Ještě rychlejší zánik by ho však čekal, kdyby v době, kdy se potýká s nedostatkem pracovních sil, přistěhovalce odmítal.

Téměř od počátku císařského Říma si císařové zvali do vojska či do osobní stráže germánské žoldáky. Nechávali je usazovat na římském území a jako spojenecké oddíly pomáhali římskému vojsku. Někteří získali důstojnickou hodnost a samotní císařové jim leckdy více důvěřovali než vlastním osobním 

strážcům.

Ve druhé polovině 4. století se římská říše potýkala s neustálými útoky barbarů a Římané byli nuceni hromadně najímat germánské kmeny a usazovat je v příhraničních oblastech. Galořímané museli ze zákona postoupit svým novým „hostům“ své statky a pozemky, což se jistě Římanům nelíbilo.

Mezi římskými legionáři a vzbouřenými otroky zuří krvavá bitva. Když se však otroci chtějí zmocnit znaku orla, symbolu věrnosti a hrdosti římské legie, vzplane kolem něj vášnivý boj, ve kterém jako by legionáři necítili bolest ani strach ze smrti. V tuto chvíli nezáleží na životě, ale pouze na cti.

Římské legie se mohly díky svým vojenským úspěchům považovat za nejlepší armádu starověku. Poradila si jak s hordou barbarů valící se jak povodeň na římské štíty, tak s obávanými řeckými falangami.

Gladiátor zbrocený krví hledí z arény na diváky a zoufale očekává jejich rozhodnutí. Špatně bojoval a proto není překvapen s rozhodnutím publika: „Iugula iugula (zab ho)!“ volá dav. Soupeřova čepel projede jeho hrdlem. Příště to možná bude jeho soupeř, který zbarví svou krví písek v aréně, tak jako tisíce před ním a ještě tisíce po něm.

Gladiátorské hry, jak je známe z římských dějin, měly málo společného se starými podsvětními rituály, ze kterých původně vycházely. Na rozdíl od Římanů, kteří boj v aréně považovali za zábavu, pro Etrusky byly tyto zásnuby se smrtí významným rituálem, při kterém se podsvětním bohům nabízely lidské oběti.

Desetitisíce válečných zajatců připlouvá na ostrov Délos, kde kvete obchod s otroky. Budou prodáni do otroctví. Pokud budou mít štěstí, neskončí na poli u nějakého velkostatkáře, pro kterého budou jen mluvícími nástroji.

Římští velkostatkáři skupovali nebo si pronajímali půdu, kterou stát získal ve válce s nepřáteli.  Při obdělávání tak rozsáhlých pozemků potřebovali levnou pracovní sílu. Rolnici by přišli velkostatkářům draho, a proto se zvýšila poptávka po otrocích.

Na začátku 6. století př. n. l. by jistě žádného Athéňana nenapadlo, že se jeho obec stane jednoho dne středomořskou velmocí a matkou politického zřízení, které ovlivní v budoucnosti mnohé myslitele i státy. Demokracie neboli vláda lidu se měla stát zřízením osvobozující občany od samovládců a oligarchů.Řecký básník Homér popisoval ve svém eposu Ílias  dobu 14. – 12. století př. n. l., ve které v řeckých městech vládli monarchové. Králové však od 11. století  př. n. l. začali pozvolna ztrácet svůj vliv ve prospěch aristokracie. V Athénách se nejprve museli dělit o moc s „polemarchem“ (velitelem vojska) a když vznikla funkce archónta (regenta) obdařeného civilními pravomocemi, ztratili kontrolu i nad civilními záležitostmi. Králi tak nakonec nezbylo nic jiného, než dohlížet na náboženské obřady.

Gnaeus Pompeius překračuje s armádou Pyreneje. Musí se utkat se Sertoriem, v němž přebývají ctnosti starých Římanů. Toho, koho nepřemohla ocel, zničí závist přátel.

Quintus Sertorius se narodil v roce 126 př. n. l. do vážené římské rodiny. V útlém věku ztratil otce a veškerou odpovědnost za jeho výchovu na sebe vzala matka. Za to se jí odměnil hlubokou láskou. Když jeho matka v roce 80 př. n. l. zemřela, Sertorius podle historika Plútarcha samým zármutkem sedm dní nepřijímal potravu a málem by zemřel, kdyby ho jeho důstojníci nepřesvědčili o důležitosti úkolu, který na něho jako na jejich velitele čekal.