Portál Antika

Když v roce 753 př. n. l. vzniklo podle legendy na sedmi pahorcích město Řím, málokdo asi tušil, že se jednou stane vládcem celého Středomoří. Začátkem prvního století našeho letopočtu se Řím stal synonymem „Apollónovy éry“. Po vleklých občanských válkách se ujal vlády císař Augustus (63 př. n. .l. - 14 n. l.). Obnovil ve státě právní řád, zabezpečil hranice impéria a snažil se vzkřísit starořímské hodnoty. Řím proslul svými veřejnými stavbami, uměleckými díly a kulturním rozmachem.

Mladý Tiberius Gracchus se vrací z Hispánie do Říma. Cestou naráží na bohaté majitele půdy zbohatlé na úkor svých chudších spoluobčanů. Zatímco Římané vládnou velké části světa, sociální propast se prohlubuje. O záchranu sociální spravedlnosti se pokusí bratři Gracchové, kteří se v lidských dějinách stanou symbolem odporu proti nerovnosti.

Periklés na řečnické tribuně oslavuje padlé Athéňany, kteří zemřeli v boji proti Sparťanům. Vyzdvihuje politické zřízení, které dokázalo občany strhnout ke stejným bojovným výkonům, jakých Sparťané dosahovali jedině svým tvrdým výcvikem. Athény se staly synonymem demokracie.

Po vyhnání athénského tyrana Hippia v roce 508 př. n. l. položil Kleisthenés základy athénské demokracie. Vítězství nad Peršany v řecko-perské válce (499 – 448 př. n. l.) považovali Athéňané také za vítězství svého politického zřízení. Mladá demokracie musela ještě několik desítek let hájit své hodnoty před silným vlivem aristokratů. Aristokratický vliv nakonec v Athénách oslabil až Periklés.

Stráže odvádějí Sókrata do vězení. Muž, který přežil války a tyranii, nemohl žít v klidu v demokratickém státě. Je odsouzen k trestu smrti, protože ve svobodné obci svobodně myslel.

5. století př. n. l. bylo nejdůležitější období řeckých dějin. Probíhaly řecko-perské války, po kterých se Athény staly jedním z dominantních měst v Řecku. V polovině století vládl v Athénách Periklés, který pozvedl moc Athén a vytvořil tak město, které se mohlo pyšnit svou architekturou i vzdělaností. V druhé polovině 5. století začala peloponéská válka, která ukončila hegemonii Athén v Řecku.

Démosthenés, muž s vážnou tváří, vstupuje v Athénách na řečnickou tribunu a vyzývá Řeky k obraně svobody a demokracie. Řekové se nadšeně chopí zbraní a táhnou k rovinám u Chaironeie. V sázce je to nejcennější, čeho si každý člověk cení, svoboda.

Sedmnáct let po řecko-perských válkách (499 - 448 př. n. l.) začaly neustálé konflikty mezi řeckými městskými státy. Jednou vítězila Sparta se svými spojenci, podruhé Théby a jindy zas Athény. Na všech stranách se prolévala povětšinou řecká krev. Války vyčerpávaly státy, které se následně začaly potýkat s vnitřními sociálními problémy. Na začátku 4. stol. př. n. l. se do této krušné doby narodil athénský politik a snad nejslavnější řečník starověku, Démosthenés.

Mezinárodní organizace Nova Roma ve spolupráci s Plovdivem v Bulharsku (Filipopolis), zorganizovala ve dnech 24. - 26. 5. 2012 Festival starověku v Plovdivu. Na projektu se podíleli členové z Nova Roma Bulharska, Maďarska, České republiky, Estonska, Ruska a město Plovdiv, bez jehož finanční podpory by se projekt nikdy neuskutečnil.

Fotografie oslav z Říma 2012

Mýty jsou staré jak lidstvo samo. Popisují příběhy, které se snažily vdechnout našemu světu řád a smysl. Ne všechny mýty však působí dojmem harmonie a řádu. Některé příběhy jsou natolik neetické, že bychom je sotva mohli ztotožnit se spravedlností a právem. Není ale možné, že jsou tyto kontroverzní příběhy pouze skrytou šifrou? Proklos, novoplatónský filosof ze 5. stol. n. l. a s ním mnoho dalších filosofů, se snažil vyložit tyto mýty tak, aby dávaly hlubší smysl. Na toto téma napsal spis „O Platónových námitkách“. S jeho myšlenkami bych rád čtenáře nyní seznámil.

Pozornému čtenáři homérských příběhů nemohly uniknout pasáže, kde se bohové dopouštějí zla. V jeho básních se z Diovy vůle porušují přísahy a smlouvy, Zeus přivádí bohy do vzájemného sváru, Arés cizoloží s Afroditou, bohové ve snu klamou nebo mladý Hermés krade Apollónovi stádo. Co mají takové příběhy, kde je ústředním tématem zrada, válka, cizoložství či krádež, společné s dobrem, krásnem a řádem?

Sofoklés je nám znám hlavně jako autor tragédií. Málokdo však ví, že byl kromě toho i knězem léčivého boha Halóna a athénským politikem. Možná proto se v jeho tragédiích objevuje mnoho náboženských a společenských témat.

Sofoklés se pravděpodobně narodil v roce 487/6 př. n. l. v dému Kolónos u Athén. Talent mladého Sofokla mohli Athéňané obdivovat již v jeho sedmadvaceti letech, kdy vedl chlapecký sbor, zpívající paian (děkovnou píseň) na oslavu vítězství u Salamíny. O dva roky později se Sofoklés představil svými prvními dramaty v soutěži pod Akropolí. Zvítězil nad zkušeným koryfejem (náčelník sboru při divadelním představením) Dionýsovy svatyně Aischylem. Když pak ale v soutěži o několik let později uvedl své nejslavnější a nejpůsobivější drama Král Oidipús, zvítězil málo známý Aischylův synovec Filoklés. Ačkoli je přízeň publika nestálá, přisoudili Sofoklovi, který zůstal autoritou athénské scény až do své smrti, celkem 24 vítězství.

Poslední dobou se náš svět sociálně otřásá. Není to poprvé, kdy se svět mění jednou k horšímu a podruhé k lepšímu. Je to světový cyklus střídání stavů. Někdy se vyplatí pozorovat příčiny těchto změn a za jakých okolností vznikají. Výrok „poznej vhodný čas“ patřil mezi výroky sedmi mudrců a není divu. Rozpoznání vhodného času, šetří síly a soustřeďuje na důležité.

Cyklus střídání, využívá společenských hodnot, které se promítají v ústavách. Ve společnosti existují tři ústavy: královská, aristokratická a demokratická. Každá z těchto ústav, má však nevlastního sourozence. Královská má tyranii, aristokratická oligarchii a demokratická ochlokracii. Nemůžeme tedy prohlásit za království každou monarchii, ale pouze takovou, která je přijímána dobrovolně a v niž vládne spíše rozum než strach a násilí. Stejně nemůžeme považovat každou oligarchii za aristokratickou, ale jen takovou, kterou spravují vybraní nejspravedlivější a nejrozumnější lidé. Demokracie pak není režim, ve kterém si každý může dělat co chce, ale je to režim, kde je zvykem ctít Boha, pečovat o rodiče, mít v úctě staré lidi a poslouchat zákony. Jestliže v takové společnosti převažuje vůle většiny, můžeme hovořit o demokracii, kde však není morálka a etika, můžeme hovořit o společnosti jako o rozbouřeném moři a vůle většiny se zvrhne v násilí.